Mahan - Bam

Ráno nás vzbudili dělnici, kteří hned vedle bagrovali velkou jámu. Přeparkoval jsem auta. Poté jsem šel vyfotit mešitu a podívat se na město z minaretu. Plánovali jsme dojet až k pakistánským hranicím (cca 600 km), a tak jsme vyrazili kolem 9 hodiny. Po cestě jsme se stavili v Bamu, které v roce 2003 zničilo velké zemětřesení. Nová část města byla jedno velké staveniště a staré město s hradem, které bylo téměř celé zničené, znovu stavěli z hlíny a na slunci vysušených cihel. Byl velmi zvláštní pocit procházet se městem, které bylo zničené zemětřesením. I když na obnově starého města pracovalo docela dost lidí, zabere asi ještě dlouho dobu. U Bamu jsem ještě doplnil nádrže levnou naftou a vyrazili jsme směr Zahedán. Většina cesty byla pouští s teplotou kolem 40 stupňů. V autě nemám klimatizaci, ale s otevřeným oknem to nebylo tak strašné. V Zahedanu, které je posledním velkým městem od pakistánských hranic, nám už nechtěli prodat žádnou naftu. Po smlouvání nám nabídli 20 l za 80.000 rialů což je asi 25x dráž než oficiální cena, a tak jsme odjeli směr k hranicím. Za městem jsme se zeptali u policejní kontroly, jestli můžeme jet k hranicím, ale řekli nám, že až ráno s policejním doprovodem. Dovolili nám přespat na parkovišti u policejní stanice a já jim nabídnul projekci fotek z cesty do Egypta. Rozbalil jsem kino přímo před policejní stanicí a má prezentace měla více jak 20 diváků. Asi v půlce dorazil velitel, kterého to trochu překvapilo, ale nechal nás být. Místo v šest prý pojedeme až v 8, a tak jsme padli do postele.

Yazd – Menhan

Ráno jsem posnídal s Markem a Ivou v jejich hotelu, u kterého jsem parkoval. Byl to úplně nový hotel a Iva s Markem byli velmi spokojení. Po snidani jsme se rozloučili a já vyrazil na skateboardu udělat ještě pár fotek. Uličky starého města a bazar byly moc zajímavé. Před odjezdem jsem u auta ještě narazil na skupinu studentů (hlavně studentek) architektury. Vyfotil jsem si je a zjistil, že budoucnost vidí dobrou. U auta jsem ještě potkal dva turisty, kterých jsem se ptal, jestli nejedou do Pakistánu. Přijeli do Íránu z Francie na kolech, ale nemohli dostat víza do Pakistánu, a tak musí přeletět do Indie. Žádné další spolucestující jsem teda nesehnal, a tak jsem vyrazil směrem k „moři písku“, o kterém píše Oldřich, že je jen jeden den cesty z Yazdu. Opravdu všude kolem byla jen samá poušť – většinou ale kamenitá a teplota kolem 40 stupňů. Za městem jsem ještě přečerpal naftu do kanystrů (na benzínce dávají jen do nádrže), doplnil nádrž 120 l nafty za 30 kč a vyrazil do moře písku. Uprostřed pouště, asi po 30 km, jsem uviděl osamělého cyklistu. Zastavil jsem a zjistil, že se jmenuje Pavel a že jede z Čech na kole. Oba jsme byli rádi, že nemusíme jet sami do Pakistánu. Pavel je už skoro 3 měsíce na cestě. Projel skoro stejnou cestu jakou já, ale na kole. Vyrazil směrem na východ bez konkrétnějších plánů, kam pojede. Za šedesát dnů ujel skoro 6 000 km. Kolo jsem naložil do kufru a byl jsem rád, že mám dalšího zajímavého spolucestujícího a Pavel taky uvítal možnost přejet poušť autem. Na cestě se mu zatím dařilo dobře a lidi, hlavně v Íránu, ho často zvali domů. V Hedvábné stezce jsme našli, že kousek za Kermanem v Manhanu je velmi zajímavá mešita Sufijského basníka ?????, který žil před 600 lety. To nás oba velmi zajímalo, a tak jsme kolem 7 hodiny dorazili do malého města v Manhanu. Hned po příjezdu nás přivítal mladý kluk, který mluvil dobře anglicky, a tak jsme s ním šli do mešity. Náš průvodce byl trochu zvláštní – hrozně moc chtěl mluvit anglicky a taky dost nadával na islám. V mešitě jsme se seznámili se starším pánem, který se sem přestěhoval a studuje tady korán a sufismus. Mluvil docela dobře anglicky, a tak jsem byl rád, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi může říct něco víc o islámu v Íránu. Byl velmi zajímavý a prý se účastnil Choejniho revoluce. K současné íránské vládě a duchovním byl dost kritický. Dozvěděl jsem se od něj, že hlavním důvodem ke svržení šáha před 30 lety bylo, že šáh a jeho rodina nectila islámské tradice. Prý i zakázali, aby ženy chodily zahalené, a tak jeho babička, která se nechtěla ukazovat odhalená na veřejnosti zůstala přes jeden rok schovaná doma. Celá jeho rodina prý žije v Americe, ale on chce být v Íránu. Také nám vyprávěl, že v Íránu žije více jak 20 milionů gayu a že prý našel způsob jak pomocí koránu tuto pro něj velmi špatnou situaci vyřešit. Současní Imámové ale o jeho nabídku nejeví zájem. Po tomto zajímávém setkani jsme se jeli ještě podívat na zahrady, které jsou kousek od centra, ale už byly zavřené. Rozloučili jsme se s naším „průvodcem“, zaparkovali hned vedle mešity a šli spát.

Cesta do Yazdu

Ráno nám místní věnovali má oblíbená granátová jablíčka, která rostla všude okolo, a dvě placky čerstvého chleba, a tak jsme měli super snídani. Po snídani jsme se vydali na průzkum našeho okolí. Brzo jsme zjistili, že se nacházíme uprostřed velmi starého – napůl rozbořeného města, kde stále žijí lidé a kde mají i plyn. Vypadalo to, že část města se postupně rekonstruuje. Před odjezdem k nám přijel chlap na motorce, a že prý ho máme následovat. Dovedl nás ke svému nedalekému domu, kde na nás čekala hostina – čaj, výborné cukroví a granátová jablíčka. Po hodině posezení v domě, kde možná byl i Oldřich, jsme vyrazili k cca 100 km vzdálenému Yazdu.

Ještě než jsme zastavili ve městě, nás tři mladí kluci, kteří jeli v autě vedle nás, pozvali na oběd. Zavedli nás do velmi hezkého hotelu a restaurace, který byl bývalým Karavanserájem, což je místo, kde se zastavovaly karavany, a tak možná i místo, kde se zastavil Oldřich. Oldřich o Yazdu píše, že je to třetí nejbohatší město Persie, že je nejblíže Horní Indii, že zde roste málé hroznové víno zelené jako tráva a že město je vzdáleno pouhý den od pouště, kterou Oldřich nazývá „moře písku“ . Vinice ani víno jsem nenašel, ale to, že jsme v poušti, bylo patrné ze čtyřicetistupňového vedra. Naši mladí hostitelé studují na místní soukromé universitě, ale pouze jeden mluvil dobře anglicky a moc ho nezajímalo, kdo jsme a co děláme. Jídlo v restauraci bylo velmi dobré. Pracovala tu jedna holka. Mluvila velmi dobře anglicky, tak jsem jí vysvětlil, že sháním pro mé auto použitý rostlinný olej. K mému vekému překvapení mi přinesla půl litru oleje z kuchyně. Olej prý vylévají, a tak více neměli. Přála by si, aby byl svět bez válek, a bojí se samoty. Byl jsem moc rád, že se mi konečně podařilo získat aspoň trochu oleje. Po obědě jsme se rozloučili s našimi hostiteli a jeli k hotelu, kde se ubytovali moji noví známí, a já zaparkoval auto. Hned vedle stála krásná mešita, která ma prý nejvyšší minarety v Íránu (50 m). Mešita byla velmi hezká a mladý průvodce nám ukázal a vysvětlil různé nápisy vytvořené z kachliček a ukázal kanály v podzemí. Po prohlídce mešity jsme vyrazili ke dvěma vežím ticha, které stojí nedaleko města a kam zaoriastriani (místní náboženství před Islámem) dávali mrtvá těla, která pak snědli ptáci. Trochu nám trvalo, než jsme objevili dva kopce, a když jsme se vyškrábali na vrchol, tak už byla skoro tma. Stáli jsme uprostřed pohřebiště, odkud jsou krásně vidět okolní hory a celé město. Dolů jsme slézali za tmy. Vrátili jsme se zpět do města a já zaparkoval auto hned vedle hotelu a šel si trochu odpočinout. Vzbudil jsem se až v deset večer a šel do blízké internetové kavárny „Happy Internet“, kde mě nechali až skoro do půlnoci. Na cestě zpět jsem kousek od auta narazil na veselou rodinku se třemi mladými holkami, které se hned chtěly se mnou fotit a byly jak utržené ze řetězu. Bylo zajímavé vidět veselé mladé lidi, kteří se chovají přirozeně. Ještě jsem udělal pár nočních fotek a šel spát.

Peršanky v Esfahanu

Cesta do Kashanu