Cesta na dno kaňonu Batopilas

V pondělí ráno jsme vyrazili s Josem do města Batopilas. Nechtěli jsme čekat na autobus, který měl jet po desáté a tak jsme šli pěšky. Po třech hodinách a více jak 1000 m jsme došli na dno kaňonu, kde teče řeka Batopilas, která vyhloubila tento obrovský caňon, který má hloubku přes 1800 m. Konečně se objevil minubus, ale byl plný a tak ani nezastavil. Vylezt zpět to toho strašného kopce se nám nechtělo a tak jsme po krátké přestávce pokračovali v cestě do Batopily. Po hodině jsme dorazili do malé vesničky La Bufa, kde se dali koupit sušenky a juice. Ani jsme nestačili dojíst, kdež se objevil starý pickup a nám se podařilo vměstnat na jeho korbu. Jízda po úzké prašné silnici mezi kaňony v přeplněném pickupu byl silný zážitek a tak jsem byl docela rád, že jsme po hodině dorazili na místo. 

Město Batopilas leží na dně kaňonu v nadmořské výšce 400 m a tak, je zde tropické klima. Díky velké těžbě stříbra zde koncem 18 a začátek 19 století žílo přes 5000 lidí. Silnice po, které jsme přijeli byla dokončena až v roce 1977 a doly přestaly fungovat v roce 1986. V okolních těžko přístupných kaňonech se dnes pěstuje marihuana a opium a město Batopilas prý je centrem dorogových mafíí. To, že se místní mají dobře bylo vidět hlavně nových autech a to že se tu občas střílí na fasádách domů. Nepřipadalo mi, že by to tu ale bylo pro turisty moc nebezpečné. Ve městě je několik luxusních hotelů, ale žádné turisty jsem tu nepotkal.

Přespali jsem opět v místním nutričním centru, které bylo také prázdné. Ráno jsme se vydali do centra, kde je několik hezkych starých budov, kostel, radnice a nové muzeum historie města. Zrovna probíhal sběr odpadu a čištění řeky na kterou byl hezky výhled z "houpacího" mostu. Na náměstí se, ale nic moc nedělo a tak jsem byl rád že se mi podařilo vyfotit několik indiánů a jednu rodinu.

Cestu zpět jse absolovali pickapem společně se 14 lidmi, většinou doktory, kteří zde pracují. Cesta zpět do Guachochi trvala jen 4 hodiny. Tento, krátký výlet mi opět umožnil nahlédnout do života místnách lidí a navštívit jeden z nejlubších kaňonů světa.

Jak žijí Raramuri indiáni v Quíravě

Můj další výlet byl do malé vesnice Quírara. Jel jsem s Josem, který dříve pracoval v Quíravě v nutričním centru. Nyní pracuje v nutričním centru v Guachochi, pro které moji známí staví hliněný ekologický dům. Před několika lety mexická vláda vybudovala ve státě Chiuhaua 36 nutričních center Ceranam. Cílem bylo poskytnout indiánským matkám a jejich dětem lepší lekářskou péčí a stravu. Nedostatek vody a deště způsobuje malou úrodu a špatnou výživu Tarahumara dětí.

Vyrazili jsme brzo ráno z Guachochi autobusem, který jede do Creelu. Po hodině a půj jízdy jsme vystupili na křižovatce Los Casitas. Tady se nám podařílo svést se pickupem, který vezl učebnice do školy v Quíravě. Dvacet kilometrů po nově budované prašné cestě uběhlo velmi rychle a ja byl rád, že jsme už na místě. Quírava je malá vesnice, které ma cca 200 obyvatel školu prvního a druhého stupně. Jose zde pracoval několik měsíců v nutričnim centru, kde jsme přespali.

Navštívili jsme několik místních rodin a jednu rodinu, která žije osum let v nedaleké jeskyni. Zajímalo mě co jedí Tarahumara indiani a jak získávají potravu. Žena, která žije s dvěma dětmi a mužem v jeskyni nám prozradila, že deně snedí 2 kg kukuřice, ze které se hlavně pečou placky (tortillas) a kilo fasolí. Přes zimu nejedí skoro žádnou zeleninu a ovoce jen občas nopal (kaktus) a vejce. Mají jednu krávu a 100 koz, ale maso z nich jedín jen občas a mléko z nich nemají. Kozy prodávají za 500 pesos (cca 1000 kč).

Když se večer Jose podíval do počítače kolik kalorií a proteinu obsahuje půl kg kukuřice a čtvrt kila fasolí, tak jsme zjistili, že takto kombinovaná dieta je dostačující pro dospělého člověka, ale ne plně pro těhotné a kojící matky. U místního starosty jsme zjistili, že posledních deset let tu moc neprší a tak vypěstuje jen 500 kg kukuřice, což je polovina běžné úrody. Má několik stromů broskví, ale vetšinu jich musí prodat, aby uživil svojí šestičlenou rodinu. Během zimy (prosinec - duben) je v noci chladno a tak se tu nedá pěstovat žadná zelenina. V Ceranamu mají skleník, ale moc ho nepoužívají. V knize o Meděném kaňonu sem se dočetl, že původní obyvatelé Anasazi, kteří zde žili před 1000 lety, měli také problém s pěstováním dostatku potravy a trpěli nedostatkem železa, které získavali převážně z masa.

Překvapilo mě, že ve vesnicí mají ekologické pastikové záchody, které místním poskytla vláda. Bohužel ne všechny fungovaly, jak by měli a z některých si místní vylepšili svá obydlí.

Byl jsem rád, že jsem mohl opět trochu nahlédnout do života indiánů.