Jsem v Indii

Po mesici a 8.000 km jsem doputoval do New Delhi. Vice jak polovinu cesty jsem ujel na pouzity rostlinny olej a za pohonne hmoty utratil jen 50 Euro. Za mesic cestovani pres Turecko, Iran a Pakistan jsem utratil mene nez 100 Euro. Vetsinu cesty pres Pakistan jsem musel absolovat s policejnim doprovodem - ochranou a tak jsem toho moc nevidel a nezazil. V Indii uz zase cestuji svobodne a lide jsou pratelsti a cestovani v aute se zda lepsi nez v jizda v Pakistanu. V Delhi budu mit prezenatci auta na vystave Nanthan Award od 16-18.10 a tak tu zustanu nekolik dnu. Dalsi plany se teprve vytvari, ale rad bych jel do Nepalu. Na Pakistanskych hranicich jsme vzakl sebou doktora z Nepalu, ktery prave ukoncil studia v Nepalu a tak se u nej stavim.
Opet funguje mapa a tak muzete videt kde zrovna jsem. Behem par dnu doplnim blog a fotky.

Pakistan ralley

Ráno mě vzbudili policajti a hned nato začal zpívat mezuin z mešity, u které jsem spal, takže bych se stejně vzbudil. Venku byla ještě tma. Když jsem se podíval na hodinky, bylo teprve po páté. Na můj udivený dotaz, proč mě budí o hodinu dřive, mi odpověděli, že se měnil čas, a tak jsem musel vstávat a balit. Na cestu do Lahore, která byla cca 600 km, jsme vyrazili v půl osmé. Byla neděle, a tak po ránu nejezdilo moc aut, což jsem uvítal. Doprovodná auta se stále pravidelně střídala a já už je ani nepočítal a nenatáčel. Silnice byla většinou čtyřproudá, ale více jak 70 km / hod jsme stejně nejeli. Kličkovali jsme mezi náklaďáky, motocykly, koly, osly a krávami, a tak cesta moc rychle neubíhala. Docházela mi nafta, karty na benzínce nebraly, a tak jsme museli zajet do města vyměnit peníze. Bankomat mi visa kartu taky nevzal, ale naštěstí tu byla směnárna, a tak jsem vyměnil deset Euro. Když jsem přijel do Pakistánu, tak jsem vyměnil 100 000 riálů za 600 rupií (cca 240 Kč), a tak jsem za celý pobyt v Pakistánu utratil jen 20 Euro. Olej jsem nemohl sehnat, tak jsem načerpal 12 litrů páchnoucí nafty a přefiltroval posledních 30 l oleje, které jsem měl ještě z Turecka. Po 500 km jízdy bez přestávky a jídla jsem požádal o pauzu na jídlo v restauraci. Malá restaurace byla kousek od benzínky, ale má ochranka moc nadšená z mého výběru nebyla, tak mě aspoň uzavřeli do místnosti, kde nebyl nikdo jiný. Po večeři se mi ještě podařilo venku vyfotit pár lidí a pak už jsme pokračovali ve spanilé jízdě. Do Lahore jsme dorazili kolem osmé hodiny. Auto jsem zaparkoval u hotelu, který střežila hotelová ochranka, tak mě policajti nemuseli hlídat. Domluvili jsme se, že mě vyzvednou ráno v devět a doprovodí na hranice. V hotelu měli zdarma wifi, které fungovalo i v autě, tak jsem byl rád, že můžu být zase online. Na parkovišti celou noc řval generátor proudu (mají zde prý velké problémy s dodávkou elektřiny), tak jsem musel spát se zavřenými okny.

Pod policejním dohledem

V noci jsem se moc nevyspal, jednak bylo teplo a dusno a taky naše policejní hlídka před autem dělala občas rámus a já měl divné sny. Odjezd byl domluvený na osmou, a tak jsme vstávali už v sedm (jsme o 3 hodiny napřed). Posnídali jsme s policajty, kteří nám snědli všechny sladkosti. V osm hodin přijelo doprovodné vozidlo, tak jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Silnice byla trochu lepší, ale ve městech to byl opět uplný chaos, a tak jsem byl docela rád, že mi cestu proráží policejní auto s majákem. Ne, že by na něj brali řidiči a chodci nějaký velký ohled, ale trochu to pomáhalo, když mi stále nefungoval klakson. Asi po 20 km na nás vždy čekalo nové auto, a tak jsme vůbec nezastavovali. Připadal jsem si jako nějaká vládní delegace. Na oběd jsme zastavili v restauraci, kde měli klimatizaci. Měli jsme malý salát, čočku, chapaty (chléb) a náš pětičlenný doprovod ještě kuře. Celé to stálo jen cca 7 euro. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Sak????, kde mi měli spravit klaksón. Zjistili jsme, že moje dva nové klaksony nefungují, a tak jsme zapojili venkovní sirénu od alarmu. Policajtům se zvuk mé sireny líbil, a tak jsme se podrali městem až na křižovatku – Lahore / Karaci. Pavel si vyndal své kolo a připevnil na něj svá zavazadla. Pak nastal čas loučení. Trochu mě mrzelo, že budu sám, ale byl jsem rád, že jsme spolu mohli absolvovat zatím nejnáročnější úsek cesty. Pavel za doprovodu své policejní eskorty vyrazil směr Karaci a já směr Islamabád. Silnice byla konečně čtyřproudá a tak jsem ani nepotřeboval Pavla, který mi vždy hlásil, jestli zprava nejede nějaké auto. Policejní auta se střídala v pravidelných intervalech a kolem byla všude voda a konečně zeleno. Rostla tu rýže a občas palmy. Po setmění jsem požádal hlídku o zastávku na přenocování. Přisednul si ke mně jeden policajt, který uměl docela dobře anglicky, tak jsem byl rád, že si konečně můžu s někým popovídat. Byl od protiteroristické policie, tak mě zajímalo, jak je to s bezpečností. Moc informací jsem nezískal, ale vypadá to, že to není tak strašné, jak  to vypadá, ale jsou místa, kde by to mohl být nebezpečné. Po cca čtyřiceti kilometrech jsme zastavili na velké benzínce, kde jsem mohl přespat. Měli tu venku televizi, a tak jsem sledoval program. Reklamy byly podobné, dokonce v jedné mělo malé dítě řict Czechoslovakia. Boliwoodské filmy na Indickém programu byly ale dost jiné. Byl jsem dost unavený a taky jsem chtěl být trochu sám, tak jsem si domluvil budíček na šestou. O moji bezpečnost se staralo „jen“ pět pistolníků.

Cesta do Quetty

Když jsem ráno otevřel dveře, tak na mě udivěně koukaly dvě děti, které přijely s oslem nabrat vodu. Udělal jsem pár fotek a po ovesné kaši jsme vyrazili do hor. Krajina byla hornatá a většinou pustá. Jen občas se objevila malá vensice a v ní děti, které po nás chtěly propisky. Ze začátku jsme jejich požadavku moc nerozuměli, ale když si o tužky říkali i policajti, tak nám došlo, že je asi opravdu nemají, a tak si přiště vezmu velkou zásobu. Do Quetty jsme dorazili po obědě – no, spíš jen na její okraj, což úplně stačilo. Obklopen houfem dětí jsem se pokoušel udělat nějaké fotky místního hemžení, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Lidé a děti byli přátelští a stále se chtěli fotit. Pavel nakoupil jídlo na cestu a já zjistil, kde by mi mohli opravit klaksón, který přestal troubit úplně, což ve zdejších krajích může být problém. Bohužel byl pátek, kdy se muslimové modlí, a tak nikdo nepracoval. Vybaveni jídlem na cestu jsme vyrazili směr Lahore (cca 1500 km). Hned za městem mě upoutaly velké kouřící komíny cihelen. Zamířili jsme k nim. bylo jich tu více jak 30, a tak jsme zastavili u jedné, kde se kouřilo z komína. Hned nás tu přivítali a udělali nám malou exkurzi. Uprostřed velké hromady stál velký komín, ze kterého se kouřilo. Do otvorů přikrytých poklicemi sypali dva chlapi uhlí. Moc jsem nechápal, jak to celé funguje, ale majitel této cihelny nám řekl, že už tady vypaluje cihly 30 let. Po této zajímavé exkurzi jsem pokračovali v cestě. Na mapě jsme zjistili, že do Lahore vedou cesty dvě, a tak jsme se pokoušeli zjistit, která je ta lepší. To se nám podařilo až v místní restauraci, kde sedělo nebo leželo na vypletených postelích venku asi patnáct chlapů. Jeli jsme tou lepší cestou a po 100 km bude prý freeway. Jen těžko si můžu představit, jak bude v Pakistánu vypadat dálnice, ale pevně doufám, že lepší než ta dosavadní hlavní spojnice s Evropou. Před odjezdem k nám přijel policajt na motorce, že prý je náš eskort. Na malé motorce v sandálech vypadal trochu legračně. Na checkpointu si ale vzal pušku, tak už vypadal lépe. Cesta vedla horami podél afghánských hranic a občas byla velmi úzká. Po 20 km předal eskortu policejnímu autu, které jelo před námi. Moc jsme nerozuměli, jaké na nás tady číhá nebezpečí, ale když jsme viděli několik bouraček a stav silnice, tak jsme byli docela rádi, že máme průvodce. S policejním doprovodem jsme ujeli asi 60 km, když se začalo stmívat, a tak jsme jim řekli, že chceme přespat u řeky. To je prý moc nebezpečné, tak nás dovedli do vesnice, kde nás zavřeli v areálu místního „hotelu“. Aby se nám opravdu nic nestalo, tak nás tu ještě hlídalo 6 policajtů s puškami. Než jsme šli spát, tak jsem jim ještě promítnul fotky z cesty do Egypta. Klima se změnilo a my poprvé zažíváme vlhké teplo (cca 30 stupňů), tak všechny větráky běží na plno.

Cesta pouští

Ráno jsem přečerpal íránskou naftu do hlavní nádrže a po snídani jsme vyrazili směr Quetta (cca 400 km). Cesta byla docela dobrá – občas jen písečná duna, chybějící krajnice nebo asfalt. Po cca 100 km se silnice zúžila na šířku 1,5 auta, a tak vyhýbání obrovským namalovaným náklaďákům bylo složitější, obzvlášt‘, když zde platí pravidlo, že větší má přednost. Po dalších cca 50 km asfalt zmizel a na checkpointu, které jsou skoro v každé vesnici a kde se sami zapisujeme, nám řekli, že dosavadní cesta byla ta dobrá. Měli pravdu, zbytek cesty byl většinou bez asfaltu, a tak jsme do Quetty nedojeli. Když zapadlo slunce, tak jsme zaparkovali na checkpointu v horách u mešity. Bylo zde příjemně chladno a večer docela zima. 

Cesta do Pakistanu

Ráno jsme se vzbudili kolem sedmé hodiny, posnídali meloun a suchý chleba s fíkovou marmeládou a netrpělivě čekali na náš policejní doprovod, který nás měl eskortovat v 8 hodin k pakistánské hranici. Auto dorazilo kolem půl deváté vyrazili jsme na naši poslední cca 80 km cestu v Íránu. Do auta si k nám přisednul jeden voják a doprovodné auto nás opustilo asi po 20 km. Po několika zastávkách na „čekpointech“ jsme dorazili na hranice. Byla zde benzínka, ale naftu nám nechtěli prodat. Odbavení proběhlo v pohodě, do auta se Íránci skoro ani nekoukli, a tak jim nevadilo, že jsem byl déle v Íranu bez íránských značek. Při vjezdu mi říkali, že po 10 dnech musím mít íránské značky. Při výjezdu nám chybělo výstupní razítko, a tak jsem zaparkoval auto v Pakistánu a vrátili jsme se do Íránu pro chybějící razítko. Na pakistánské straně bylo vše ještě pohodovější a bez problémů. Na hranici jsme vyměnili zbylé peníze (100 000 rilů za 600 rupií), a tak mě celý dvanáctidenní pobyt v Íránu včetně superlevné náfty vyšel jen na 50 Euro. Po odjezdu z celnice jsem si asi po 500 m,  když se proti mně řítil velký pakistánský náklaďák, uvědomil, že jedu na špatné straně ( v Pakistánu se jezdí vlevo). Po dalším kilometru jízdy po levé straně jsem zajel moc blízko ke krajnici a najel na kámen, který mi poškodil ráfek, a tak jsme museli vyměnit levé přední kolo. Venku bylo skoro 40 stupňů, tak nám to dalo trochu zabrat. S pomocí ochotných pakistánců a dalšího zvedáku se nám to podařilo. Pavlovi došly cigarety, a tak jsme zastavili v první vesnici a já zaparkoval auto hned vedle kola, které vypadalo podobně jako Pavlovo. V restauraci jsme narazili na Bena – australského cyklistu, který projel na kole skoro celou Asii včetně Tibetu, Nepálu, Indie a Pakistánu a jel do Íránu. Pavel si s ním vyměnil cenné zkušenosti a po společné fotce jsme vyrazili dále. Na celnici nám říkali, že bychom neměli jezdit v noci, a tak jsme po západu zastavili v Y????, kde nám v místním „pneuservisu“ za 100 rupií (25 kč) opravili ráfek. Povečeřeli jsme v místní restauraci, kde bylo spousta mladých lidí. Jak jsme se dozvěděli, tak cestovali autobusem. část z nich byli mladí Afghánci, kteří jeli za prací do Evropy. Překvapilo mě, jak někteří dobře mluvili anglicky. Jejich přání bylo jet do ciziny a pak se oženit. Za 100 rupii (cca 15 kč) jsem povečeřel čočku s chlebem a paprikou a Pavel ještě kuře.

Auto jsme zaparkovali za plotem vedle restaurace a po odeslání satelitních zpráv jsme šli spát. 

Mahan - Bam

Ráno nás vzbudili dělnici, kteří hned vedle bagrovali velkou jámu. Přeparkoval jsem auta. Poté jsem šel vyfotit mešitu a podívat se na město z minaretu. Plánovali jsme dojet až k pakistánským hranicím (cca 600 km), a tak jsme vyrazili kolem 9 hodiny. Po cestě jsme se stavili v Bamu, které v roce 2003 zničilo velké zemětřesení. Nová část města byla jedno velké staveniště a staré město s hradem, které bylo téměř celé zničené, znovu stavěli z hlíny a na slunci vysušených cihel. Byl velmi zvláštní pocit procházet se městem, které bylo zničené zemětřesením. I když na obnově starého města pracovalo docela dost lidí, zabere asi ještě dlouho dobu. U Bamu jsem ještě doplnil nádrže levnou naftou a vyrazili jsme směr Zahedán. Většina cesty byla pouští s teplotou kolem 40 stupňů. V autě nemám klimatizaci, ale s otevřeným oknem to nebylo tak strašné. V Zahedanu, které je posledním velkým městem od pakistánských hranic, nám už nechtěli prodat žádnou naftu. Po smlouvání nám nabídli 20 l za 80.000 rialů což je asi 25x dráž než oficiální cena, a tak jsme odjeli směr k hranicím. Za městem jsme se zeptali u policejní kontroly, jestli můžeme jet k hranicím, ale řekli nám, že až ráno s policejním doprovodem. Dovolili nám přespat na parkovišti u policejní stanice a já jim nabídnul projekci fotek z cesty do Egypta. Rozbalil jsem kino přímo před policejní stanicí a má prezentace měla více jak 20 diváků. Asi v půlce dorazil velitel, kterého to trochu překvapilo, ale nechal nás být. Místo v šest prý pojedeme až v 8, a tak jsme padli do postele.

Yazd – Menhan

Ráno jsem posnídal s Markem a Ivou v jejich hotelu, u kterého jsem parkoval. Byl to úplně nový hotel a Iva s Markem byli velmi spokojení. Po snidani jsme se rozloučili a já vyrazil na skateboardu udělat ještě pár fotek. Uličky starého města a bazar byly moc zajímavé. Před odjezdem jsem u auta ještě narazil na skupinu studentů (hlavně studentek) architektury. Vyfotil jsem si je a zjistil, že budoucnost vidí dobrou. U auta jsem ještě potkal dva turisty, kterých jsem se ptal, jestli nejedou do Pakistánu. Přijeli do Íránu z Francie na kolech, ale nemohli dostat víza do Pakistánu, a tak musí přeletět do Indie. Žádné další spolucestující jsem teda nesehnal, a tak jsem vyrazil směrem k „moři písku“, o kterém píše Oldřich, že je jen jeden den cesty z Yazdu. Opravdu všude kolem byla jen samá poušť – většinou ale kamenitá a teplota kolem 40 stupňů. Za městem jsem ještě přečerpal naftu do kanystrů (na benzínce dávají jen do nádrže), doplnil nádrž 120 l nafty za 30 kč a vyrazil do moře písku. Uprostřed pouště, asi po 30 km, jsem uviděl osamělého cyklistu. Zastavil jsem a zjistil, že se jmenuje Pavel a že jede z Čech na kole. Oba jsme byli rádi, že nemusíme jet sami do Pakistánu. Pavel je už skoro 3 měsíce na cestě. Projel skoro stejnou cestu jakou já, ale na kole. Vyrazil směrem na východ bez konkrétnějších plánů, kam pojede. Za šedesát dnů ujel skoro 6 000 km. Kolo jsem naložil do kufru a byl jsem rád, že mám dalšího zajímavého spolucestujícího a Pavel taky uvítal možnost přejet poušť autem. Na cestě se mu zatím dařilo dobře a lidi, hlavně v Íránu, ho často zvali domů. V Hedvábné stezce jsme našli, že kousek za Kermanem v Manhanu je velmi zajímavá mešita Sufijského basníka ?????, který žil před 600 lety. To nás oba velmi zajímalo, a tak jsme kolem 7 hodiny dorazili do malého města v Manhanu. Hned po příjezdu nás přivítal mladý kluk, který mluvil dobře anglicky, a tak jsme s ním šli do mešity. Náš průvodce byl trochu zvláštní – hrozně moc chtěl mluvit anglicky a taky dost nadával na islám. V mešitě jsme se seznámili se starším pánem, který se sem přestěhoval a studuje tady korán a sufismus. Mluvil docela dobře anglicky, a tak jsem byl rád, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi může říct něco víc o islámu v Íránu. Byl velmi zajímavý a prý se účastnil Choejniho revoluce. K současné íránské vládě a duchovním byl dost kritický. Dozvěděl jsem se od něj, že hlavním důvodem ke svržení šáha před 30 lety bylo, že šáh a jeho rodina nectila islámské tradice. Prý i zakázali, aby ženy chodily zahalené, a tak jeho babička, která se nechtěla ukazovat odhalená na veřejnosti zůstala přes jeden rok schovaná doma. Celá jeho rodina prý žije v Americe, ale on chce být v Íránu. Také nám vyprávěl, že v Íránu žije více jak 20 milionů gayu a že prý našel způsob jak pomocí koránu tuto pro něj velmi špatnou situaci vyřešit. Současní Imámové ale o jeho nabídku nejeví zájem. Po tomto zajímávém setkani jsme se jeli ještě podívat na zahrady, které jsou kousek od centra, ale už byly zavřené. Rozloučili jsme se s naším „průvodcem“, zaparkovali hned vedle mešity a šli spát.

Cesta do Yazdu

Ráno nám místní věnovali má oblíbená granátová jablíčka, která rostla všude okolo, a dvě placky čerstvého chleba, a tak jsme měli super snídani. Po snídani jsme se vydali na průzkum našeho okolí. Brzo jsme zjistili, že se nacházíme uprostřed velmi starého – napůl rozbořeného města, kde stále žijí lidé a kde mají i plyn. Vypadalo to, že část města se postupně rekonstruuje. Před odjezdem k nám přijel chlap na motorce, a že prý ho máme následovat. Dovedl nás ke svému nedalekému domu, kde na nás čekala hostina – čaj, výborné cukroví a granátová jablíčka. Po hodině posezení v domě, kde možná byl i Oldřich, jsme vyrazili k cca 100 km vzdálenému Yazdu.

Ještě než jsme zastavili ve městě, nás tři mladí kluci, kteří jeli v autě vedle nás, pozvali na oběd. Zavedli nás do velmi hezkého hotelu a restaurace, který byl bývalým Karavanserájem, což je místo, kde se zastavovaly karavany, a tak možná i místo, kde se zastavil Oldřich. Oldřich o Yazdu píše, že je to třetí nejbohatší město Persie, že je nejblíže Horní Indii, že zde roste málé hroznové víno zelené jako tráva a že město je vzdáleno pouhý den od pouště, kterou Oldřich nazývá „moře písku“ . Vinice ani víno jsem nenašel, ale to, že jsme v poušti, bylo patrné ze čtyřicetistupňového vedra. Naši mladí hostitelé studují na místní soukromé universitě, ale pouze jeden mluvil dobře anglicky a moc ho nezajímalo, kdo jsme a co děláme. Jídlo v restauraci bylo velmi dobré. Pracovala tu jedna holka. Mluvila velmi dobře anglicky, tak jsem jí vysvětlil, že sháním pro mé auto použitý rostlinný olej. K mému vekému překvapení mi přinesla půl litru oleje z kuchyně. Olej prý vylévají, a tak více neměli. Přála by si, aby byl svět bez válek, a bojí se samoty. Byl jsem moc rád, že se mi konečně podařilo získat aspoň trochu oleje. Po obědě jsme se rozloučili s našimi hostiteli a jeli k hotelu, kde se ubytovali moji noví známí, a já zaparkoval auto. Hned vedle stála krásná mešita, která ma prý nejvyšší minarety v Íránu (50 m). Mešita byla velmi hezká a mladý průvodce nám ukázal a vysvětlil různé nápisy vytvořené z kachliček a ukázal kanály v podzemí. Po prohlídce mešity jsme vyrazili ke dvěma vežím ticha, které stojí nedaleko města a kam zaoriastriani (místní náboženství před Islámem) dávali mrtvá těla, která pak snědli ptáci. Trochu nám trvalo, než jsme objevili dva kopce, a když jsme se vyškrábali na vrchol, tak už byla skoro tma. Stáli jsme uprostřed pohřebiště, odkud jsou krásně vidět okolní hory a celé město. Dolů jsme slézali za tmy. Vrátili jsme se zpět do města a já zaparkoval auto hned vedle hotelu a šel si trochu odpočinout. Vzbudil jsem se až v deset večer a šel do blízké internetové kavárny „Happy Internet“, kde mě nechali až skoro do půlnoci. Na cestě zpět jsem kousek od auta narazil na veselou rodinku se třemi mladými holkami, které se hned chtěly se mnou fotit a byly jak utržené ze řetězu. Bylo zajímavé vidět veselé mladé lidi, kteří se chovají přirozeně. Ještě jsem udělal pár nočních fotek a šel spát.

Peršanky v Esfahanu

Cesta do Kashanu

Konec ramadanu v Teheránu

Ráno jsem vyrazil na prohlídku obrovského dómu, který si jako své mausoleum nechal postavil Mongolský chán. Jedná se o jednou z nejvyšších cihlových kopulí. Bohužel vnitřek již více jak čtyřicet let zakrývá obrovské lešení. Z prvního patra jsem udělal foky okolí. V místní knihovně jsem se seznámil s archeologem, který zde pracuje a napsal soustu knich o historii Íránu. Zrovna dokončuje knihu Hedvábné stezky v Íránu. O Oldřichovi a jeho cestopisu ale nic něvěděl, zato já jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací o tomto městě. Dóm byl prý postaven během pouhých deseti let a jeho dekorace zabrala další tři roky. Město v době návštěvy Oldřicha mělo více jak půl milionu obyvatel a mongolští vládci si ho zde postavili, protože jim okolní krajina připomínala Mongolsko. I když z původního města zbylo jen několik budov, bylo opět zajímavé si představit, jak to zde asi vypadalo, když tu byl Oldřich. Oldřich píše, že zde král Peršanů tráví jen léto a že na zimu jezdí ke Kaspickému moři. Tuto informaci ale místní historici popřeli. Před odjezdem jsem se ještě podíval na hrobku, která je asi 2 km od centra, a vyrazil do Teheránu. Do Teheránu jsem dorazil kolem osmé hodiny a zaparkoval nedaleko F…. Dnes končí ramadán, a tak jsem čekal, že bude na ulicích spousta lidí, ale ulice byly skoro pázdné a většina obchodů zavřených. U místních veksláků se mi podařilo vyměnit dalších 20 Euro, a tak jsem zašel do blízké restaurace. Dal jsem si pizzu a seznámil se tu se sedmnáctiletým studentem, jehož přáni je být jako Einstein. Na cestě k autu jsem si dal můj oblíbený melounový koktejl. V „koktejl baru“ mě oslovili dva mladí kluci, kteří mluvili velmi dobře anglicky. Měli tři dny volno, tak chtěli vyrazit do města. Pozval jsem se k sobě. Dali jsme si čaj a povídali. Jednomu z nich bylo 25 let a učí angličtinu, pracuje 12 hodin denně. Vyprávěl mi, že je ještě panic a že nemůže sehnat žádnou holku. Všechny holky prý mají zájem jen o kluky z bohatých rodin. Jeho největší přáni je mít vlastní rodinu a žít v jiné zemi. Ulice Teheránu po půlnoci byly skoro prázdné, tak jsme vyrazili na noční projížďku městem. Nic moc zajimavého jsem sice neviděl, ale udělal jsem si malou představu o tomto patnáctimilionovém městě. Rozloučili jsem se ve tři ráno a já chtěl dojet za město a přespat na dálnici do Esfahánu. Už začínalo svítat a já náhle uviděl obrovskou mešitu, u které staly jeřáby. Když jsem k ní přijel, zjistil jsem, že se jedná o mešitu věnovanou Chomejnímu. Na parkovišti všude spalo spousta lidí, a tak jsem tu přespal i já. 

Cesta do Sultanova mesta

Ráno jsem ještě udělal pár fotek v Kandovanu a vydal se na cestu do „Sultánova města“ (Sultanyeh), které v době návštěvy Oldřicha bylo městem hlavním. Nechtěl jsem jet stejnou cestou zpět přes Tabriz, a tak jsem vyrazil podle GPS přes hory, kde měla být cesta až k dálnici. V první vesnici ale asfaltová cesta skončila a domorodci mi vysvětlili, že tady cesta nevede. Další pokus skončil stejně, ale nasednul ke mně jeden kluk, který mi ukázal kratší cestu do Teheránu. Vysadil jsem ho u nemocnice, kde měl otce. Propletl jsem se se zácpou až na silnici do Teheránu. Prvních cca 20 km byla cesta jen dvouproudá, ale zbytek už byla šestiproudá dálnice až do Teheránu. Na dálnici jezdilo málo aut a před západem slunce jsem zastavil u jedné malé vesnice, kde sušili kravince a pobíhaly děti. Když jsem se přiblížil s foťákem, tak po mně začaly hazet malé kameny, ale pak jsme se spřátelili a já mohl fotit, ale jen muže. Domy byly hliněné a jídlo vařili v díře v zemi. Dal jsem jim kilo lískových oříšků a pokračoval v cestě do Sulnayeh. Do bývalého sultánova města jsem dorazil až za tmy a velmi mě překvapilo, že se jedná jen o malou vesnici. Zaparkoval jsem hned vedle jedné z mála restauraci naproti Dómu – obrovskému mausoleu, které zde zůstalo z doby, kdy Sultanyeh bylo hlavním městem a kdy ho navštivil Oldřich. V restauraci, kde už zavírali, jsem si dal polévku s rýží a šel spát. 

Kandovan

Ráno mě Husain vzbudil v 7 hodin, ale že prý se mnou jet nemůže, a tak jsme se rozloučili. Posnídal jsem meloun, který mi Husain večer koupil, a vydal se směrem k vesnici Kandovan, která leží 40 km od Tabrízu a je, podobně jako turecká Kappadokia, vytesaná ve skále. Po cestě se mi podařilo naplnit celou nádrž – 86 l za 14.000 rialů. Do Kandovanu jsem dorazil po obědě a byl jsem tu jediný turista. Za 1.000 rialů jsem koupil v místním obchodě půl kila sušených meruněk, za 2.500 riálů půl kila mandlí a za 200 rialů dvě chlebové placky. Poobědval jsem v autě. Když začalo pršet, tak jsem si šel lehnout. Vzbudil jsem se, když už skoro zapadalo slunce, a tak jsem vyběhnul, abych aspoň něco nafotil. Místní byli přátelští, ale ženy se fotit nechtěly. Fotil jsem tedy domečky ve skalách, děti a chlapy. Plánoval jsem večer jet do ::: , dalšího města které popisuje Oldřich a kde měl v té době letní sídlo vládce Persie. Přišli ke mně dva kluci, co mluvili velmi dobře anglicky, a tak jsme si začali povídat. Studují na nedaleké univerzitě a teď mají ve škole prázdniny, a tak sem přijeli na výlet. Byl čas večeře, oni už 15 hodin nic nepili a nejedli. Pozval jsem je ke mně „domů“ a zatopil jsem. Vyprávěli mi, že by chtěli taky cestovat a že moc spokojení tu nejsou. Pozvali mě k nim na univerzitu, kde mají Internet, ale bylo to opačným směrem, a tak jsme se rozloučili a já vybral fotky a dopsal blog. Ve tři ráno začal hodinu vyhrávat místni rozhlas, a tak jsem byl rád, že jsem ještě nespal – a to jsem si myslel, že ve vesnici bude větší klid než ve městě. 

Tabríz

Ráno jsem pokračoval v cestě do cca 200 km vzdáleného Tabrízu. Silnice na rozdíl od tureckých superdálnic byla jen dvouproudá, s mnohem více auty a mnohem menším počtem benzínek, u kterých byly fronty. Respekt budí hlavně staré velké náklaďáky. Skoro celý den poprchávalo, a tak jsem zastavil jen u jedné malé vesnice, kde jsem udělal pár fotek. Do Tabrízu jsem dorazil po obědě a zažil zřejmě pravidelnou zácpu, při které silniční pravidla moc neplatí, a tak nejdůležitější součást auta je klakson, který mi opět přestal fungovat. Tabríz má 1.5 miliónu obyvatel, což mi v porovnání s milionovou Prahou vůbec nepřipadalo. Najít v centru místo na zaparkování mé dodávky bylo téměř nemožné, a tak jsem zastavil přímo na hlavní ulici, kde sice byla značka zákaz stání, ale kde stálo spousta aut, a tak jsem tam taky zaparkoval. Místní mi řekli, že jako cizinec je to v pohodě, a tak jsem se vydal směrem k bazaru, který měl být jeden z nějvětšich v Íránu. Po chvíli mě oslovil jeden Íráčan a dovedl mě do směnárny, kde jsem vyměnil 20 Euro za 270.000 rialů. Prozradil mi, že je mu 35 let a že dodělává PhD. a až ho dodělá, ožení se. Trochu mě překvapila jeho snaha mi pomoci a když viděl, že už nic nepotřebuji, tak se rozloučil. Bazar byl opravdu velký se spoustou různých věcí a jídla. Koupil jsem fíky a sýr a dostal v pekárně nějakou sladkou placku. Oldřich o Tabrízu píše, že je to nejbohatší město ve kterém je všechno zboží a myslím, že ve velkém  bazaru opravdu najdete skoro všechno. Oldřich se také zmiňuje, že v Tabrízu je jakýsi posvátny „suchý“ strom. O něm ale bohužel nikdo nic nevěděl. Kousek od bazaru jsem objevil starý arménský kostel, který prý pochází až ze 7. století. Kostel je většinou zavřený a já měl štěstí, že tam byl správce, který mě pustil dovnitř. Bohužel mluvil jen trochu rusky, a tak jsem se dozvěděl, že bohoslužby jsou v něm jen několikrát v roce. V jednom obchodě jsem se seznámil s dobře anglicky mluvícím prodavačem, jehož přání bylo jet se podívat do Evropy. Skoro celý den jsem nejedl, všechny restaurace byly zavřeny, a tak jsem začal hledat nějakou restauraci, kde bych se mohl po západu slunce najíst. Pozdravil mě jeden muž, který nemuměl anglicky, ale ukazoval jídlo. Někomu volal, a pak mi předal telefon. Byla to žena, která mluvila anglicky. Říkala, jestli můžu 15 minut počkat. Myslel jsem, že mě chce pozvat na večeři. Mezitím jsem potkal mladého prodavače, který mluvil dobře anglicky. Začal jsem se s ním bavit.  Za chvili mi opět podal telefon a já vysvětlil, že nic nepotřebuji. S prodavačem jsem natočil rozhovor. Mezitím se u nás zastavil další kluk, který taky mluvil anglicky, a tak jsem ho hned vyzpovídal. Jmenoval se Husain, je mu 25 let a studuje na univeritě literaturu. Vysvětlil jsem mu, že sháním použitý olej a jestli mi může pomoct nějaký sehnat. Souhlasil, a tak jsme vyrazili. Do západu zbývalo už jen 30 min. Bohužel jsme nenarazili na žádnou restauraci, kde by mohli olej mít, a tak jsem apoň koupil rajčata. Vedle nás se zastavila holka a já se jí zeptal, jak se má. Mluvila dobře anglicky, tak jsem si začali povídat. Pro mě to bylo velmi zajímavé mluvit taky s nějakou ženou, které musí byt v Íránu skoro celé zahalené v černém. Jmenuje se Darija, je jí 25 let a studuje na univerzitě grafiku a chce dělat umění. Chtěl jsem ji pozvat na večeři, ale říkala, že někam musí, a tak jsme šli s ní. Vysvětlil jsem jí, proč jsem přijel, přečetl, co o Tabrízu píše Oldřich a natočil s ní rozhovor. Její přání je jet do Itálie a je ráda, že je svobodná, zatím nemá žádného kluka. Stavili jsme se u Modré mešity, která byla zavřená a stále v opravě po zemětřesení před 50 lety. Na žádnou restauraci jsme nenarazili, a tak jsem se stavili na melounový koktejl. Byl výborný, a tak místo večeře jsem si dal rovnou dva. Stál jen 800 riálů (cca 2 Kč), ale platit mi moji společníci nedovolili. Venku začalo pršet, tak jsme počkali, až přestane. Bylo už skoro 11 hodin a Darjia už musela domů. Rozloučili jsme se a vyměnili si kontakty. Po chvíli hledání jsme našli mé auto a já odvezl Husaina domů. Chtěl, abych u něj přespal, ale já zaparkoval před barákem a domluvili jsme se, že se ráno v 8 sejdeme a že pojede se mnou do Teheránu. 

Cesta do Iránu

Ráno jsem ještě využil připojení na Internet a po obědě jsem vyrazil na prohlídku paláce Isaca Pasi, který je na kopci hned za městem. Palác byl bohužel v rekonstrukci, a tak se dal prohlédnout jen zvenku. Z kopce byl ale krásný pohled na krajinu. Na parkovišti jsem se seznámil s Adamem, sedmnáctiletým klukem, který tam prodával náhrdelníky. Jeho přání je být učitelem angličtiny a na mou otázku, jestli má holku, mi sdělil, že je to pro něj moc drahé. Do města jsem svezl dva domorodce a vydal se k nedaleké íránské hranici. Po cestě mě zaujala malá kurdská vesnice pod Araratem, a tak jsem se zastavil a udělal spoustu fotek dětí a Araratu. Na hranicích byla několikakilometrová fronta nákladních aut, kterou jsem ale předjel. Po odbavení na turecké straně, které bylo bez problému, se otevřela velká železná vrata a já vjel do Íránu. Hned se mě ujal pohraničník, který mě zavedl dovnitř. Tam mi nejdříve zkontrolovali pas a pak jsem šel vyřídit auto. Všichni byli velmi přátelští a komunikovali v angličtině. Potřebovali kopii mého pasu a víza, ale byl problém, že v kopírce, která ležela na zemi, nebyl žádný papír. Jeden voják, co taky něco kopíroval, mi jeden list papíru věnoval a já okopíroval pas a vízum, ale bohužel přes sebe. Takže mi zbýval ještě den pokus na druhou stranu, který se naštěstí podařil. Zrovna zapadalo slunce, a tak celníci spěchali se po celodenním půstu najíst a napít. Když se posilnili, tak mi zběžně prohlédli auto a já jim ukázal, jak se dá ujet 4 000 km na 10 l nafty. Auto se jim líbilo, a tak jsem je ještě vyfotil a vyrazil do Íránu. Vzhledem k ramadánu, kdy jsou restaurace většinou zavřené, jsem v Turecku nasbíral v pěti restauracích jen cca 30 l oleje, a tak již pomalu olej docházel. V prvním městě jsem vyměnil 10 tureckych lir (cca 5 Euro), za které jsem u taxikáře dostal 15 000 riadů. Vůbec jsem nechápal, jaký je kurz, ale 15 000 mi připadalo OK. Zastavil jsem se u dvou benzínek, kde ale neměli žádný diesel. Věděl jsem, že v Íránu je benzín a nafta na příděl a že může byt problém sehnat naftu. Na další benzínce naftu měli a dali mi 30 l, za které jsem zaplatil jen neuvěřitelných 5 000 rialů (cca 10 kč) ( 1 l nafty 165 rialů, 1 l benzínu 1000 rialů).

Vzhledem k probděné předešlé noci jsem ujel ještě 30 km a přespal na parkovišti u silnice. 

Horké prameny

Ráno jsem se rozloučil s francouzskou rodinou, která si šla vyřídit víza na íránský konzulát a já se vydal ke 40 km vzdálenemu městu  Sovisacalo, o kterém se zmiňuje Oldřich a kde měly být horké prameny. K mému velkému překvapení tam nebyly jen horké prameny, ale i starý hrad. Našel jsem hotel, ve kterém byly horké prameny, a seznámil se s recepčním, který mě zadarmo pustil do bazénu s horkou vodou, kde jsem byl úplně sám. Vysvětlil jsem mu, proč tu jsem, a ukázal fotky. Zajímalo ho mé auto a v kuchyni objevil 1,5 litru oleje, které mi věnoval. Chtěl mluvit anglicky, a tak mně dělal průvodce na hrad, který je nad městem. O historii hradu mi toho moc neřekl, ale dozvěděl jsem se, že je ženatý a má dvě děti a vydělavá cca 500 Euro měsíčně jako recepční v hotelu. Vyměnili jsme si kontakty a já pokračoval v cestě. Asi po 10 km jsem uviděl starý kamenný most, o kterém je zmíňka v průvodci po Hedvábné stezce od Davida Gladiše. Most zde stál již 100 let předtím než přes něj musel přejít s karavanou Oldřich. Most byl z jedné strany zavřený, a tak jsem si na něm udělal malý piknik. Po cestě jsem ještě svezl dva domorodce. Jeden z nich měl malý buben, a tak mi v autě zazpíval. V okolí měst a vesnic rostly hlavně slunečnice a u silnice prodávali obrovské hlávkové zelí. S napětím jsem očekával, kdy se objeví bájná hora Ararat, na kterou chtěl Oldřich vystoupit. Asi 20 km před Dogubayzintem se náhle objevila s vrcholkem zahaleným v mracích. V Dogubayzintu jsem zaparkoval auto ve městě před internetovou kavárnou, ze které mi do auta natáhli kabel, a tak jsem celou noc strávil na Internetu. Místní byli opět velmi přátelští, nosili mi do auta čaj a kabel mi nechali zapojený celou noc. Ukázal jsem jim své album, ale asi špatně pochopili moji nabídku, že jim dám 1 fotku a odnesli celé album.

Dvojčata v Erzurumu

Ráno bylo krásné počasí, a tak jsem přefiltroval olej, který jsem dostal v Tapezunu, a vydal se krásnou horskou krajinou k 100 km vzdálenému Erzurumu. Okolo cesty byly jen holé skály a občas malá vesnice a lomy. Asi 50 km od Erzurumu mě zastavili policajti (poprvé v Turecku), že jsem prý jel 101 km/h a měl jsem jet jen 90. Snažil jsem se jim vysvětlit, že mám před sebou dlouhou cestu a že mám jen 10 lir. Pokuta byla 100 lir a prý ji můžu zaplatit až na hranicích – 50 Euro. Ukázal jsem jim, jak se dá jezdit na olej, a udělal fotku na památku. Už jsem si myslel, že policie, které je v Turecku hodně, žádná auta nestaví, a tak to byla docela dobrá zkušenost. V další vesnici jsem zastavil u benzínky, kde jsem si nechal umýt auto. Potkal jsem tam jednoho chlápka, který uměl anglicky, a tak jsem se snažil zjistit, jestli jsou v okolí nějaké doly, o kterých se Oldřich zmiňuje. Jak jsem po cestě viděl, tak dolů je v okolí hodně. Velmi ho zaujala možnost jezdit na olej, a tak jsem mu dal na sebe kontakt. Před Erzorumem jsem vzal místního, který stál u cesty. Anglicky neuměl, a tak jsme si moc nepopovídali. Jen jsem zjistil, že je ženatý a má 3 děti. Když jsem ho vysazoval na začátku Erzorumu, tak mě předjelo zelené obytné auto vemi podobné mému, a tak jsem za ním vyrazil. Dohnal jsem ho na světlech a zjistil, že to jsou Francouzi – kluk s černoškou. Zastavili jsme v centru a já zjistil, že mají dvě šestiměsíční dvojčata a že jsou s nima již 4 měsíce na cestě a jedou také do Indie. Cestovat chtějí čtyři roky. Chtěli jsem se jít někam najíst, ale vzheledem k ramadánu žádná restaurace nebyla otevřená, a tak jsem je pozval ke mně „domů“, kde jsme se zavřeli před zvědavými Turky, pro které jsme byli velká atrakce. Dvojčata byla opravdu moc krásná, udělal jsem jim prostor na mojí posteli, kde se mohli plazit. Po našem pozdním obědě jsme na žádost velitele dopravní policie přeparkovali auta a vydali se na prohlídku města. Erzurum je další město, o kterém Oldřich píše, že je to nejvýše položené město na světe. Leží ve výšce 2000 m a má přes půl milionu obyvatel, čemuž se mi nechtělo věřit. Objevili jsme starou mešitu a školu, která zde byla již ve 12. století. Černoška a dvojčata budila velkou pozornost a místni se chtěli fotit, a tak jsem byl ve svém živlu. Nakonec jsem vyfotil děti, které nabíraly vodu u studny. Na cestě zpět jsem se jěště stavil v jedné restauraci, kde večeřeli Turci, kteří mě hned zvali dál a zajímalo je, co tu dělám a kam jedu. Ukázal jsem jim své album a vysvětlil, že sháním olej, žádný ale neměli. Přeparkovali jsme auta a já hned usnul. 

Po stopách Oldřicha Bohéma

Ráno jsem se šel podívat na kostel Sv. Sofie, který zde stál již v době, kdy Trapezunt navštívil Oldřich. Kostel byl později používán jako mešita a od padesátých let slouží jako muzeum. Byl to pro mě zvláštní pocit stát na místě, kde musel být i Oldřich, a dívat se na pozůstatky nástěnných maleb s křestanskými motivy. Z kostela byl hezký výhled na město a na moře. Po tomto prvním setkání  jsem se vydal na cestu ke klášteru Soladana, který je ve skalách asi 30 km od Trabezuntu. Za Tarepuntem jsem zastavil v jedné vesnici, kde byl zaparkovaný červený turecký obytný vůz. Jeho majitel měl hned vedle pekárnu a rád mi ukázal vnitřek auta. Kromě koupelny tam měl velký rozkládací gauč a DVD s televizí. Cestuje ale prý jen po turecku a obytné auto mu dělal jeho kamarád. Líbilo se mu moje auto, ale o levný pohon na použitý rostlinný olej moc zájem neměl. Tak jsem si ho aspoň vyfotil. Vedle u stánku jsem nakoupil kilo lískových ořechů, které rostou všude okolo, a ještě jedno kilo fíků. Na cestě ke klášteru jsem zastavil turistům, kteří stáli kousek u silnice. K mému překvapení se jednalo o Poláka a Češku, kteří cestují měsíc po Turecku a měli také namířeno k nedalekému kláštěru, a tak jsem je vzal s sebou. Vyměnili jsme si své dojmy z Turecka a shodli jsme se na tom, že je to tu mnohem dražší, než jsme čekali. Kláštěr byl velmi těžko přístupný. Byl přilepený na skále a vedla k němu strmá cesta, a tak se můj Olda (mé auto) trochu zapotil a já při pohledu dolů občas také. Klášter byl bohužel jen částečně přístupný a nikdo nemluvil anglicky, a tak jsme si jen prohlídli nástěnné malby a společně poobědvali. Další místo, které jsem chtěl najít, byl hrad Zigana, o kterém se zmiňuje Oldřich. Na mapě jsem našel kopec Ziganu, přes který vede ve 2 300 m silnice do Ersurumu. Ptal jsem se po cestě několika lidí, ale o hradu nikdo nic nevěděl, a tak jsem aspoň vyfotil ceduli s napisem Zigana. Své nové známé jsem vysadil pod Ziganou a již za tmy jsem pokračoval v cetě do Erzurumu. Cesta vedla v horách ve výšce 1500-2000m.  Po cca 100 km jsem zastavil a přespal na parkovišti 

Atatürkova lod’ v Samsunu

Ráno jsem se probudil a zaplaval v moři. Voda mi připadala docela teplá. Když se přehnala bouřka, tak jsem se vydal na prohlídku lodě, u které jsem spal. Jak jsem zjistil, tak to bylo nové muzeum slavného Atatürka (otce Turků ), lodˇ se jmenovala Banderama a byla replikou lodi, na které z Istanbulu do Samsunu přijel Atatürk a kde se svými blízkými plánoval osvobození Turecka. Vzhledem k tomu, že se jednalo o repliku a že lod’a celý areál muzea byl otevřen teprve před několika lety, to na mě působilo trochu moc ideově. Po prohlídce lodi a muzea v podpalubí, kde byly hlavně fotografie Atatürka, jsem se vydal na cestu do Trapezuntu. Celá, cca 300 km dlouhá, cesta vedla hned podél Černého moře po nové čtyřproudé silnici. Jak jsem se později dozvěděl, díky této nové silnici bylo zničeno spousta pláží. Do Trapezuntu jsem dorazil v osm hodin večer a po krátkém dohadování na ceně za parkování, za které chtěli 4 YTL za hodinu, což mi připadalo přehnané, jsem cenu usmlouval na 3 YTL. Hned v první restauraci, kam jsem šel pro olej, jsem narazil na dobře mluvícího chlápka, kterému jsem vysvětlil, že hledám místa, která navštívil před 600 lety Oldřich. Pracoval jako lodní mechanik pro Chevron, a tak ho moc zajímalo, jak se dá jezdit na rostlinný olej. Majitelka restaurace mi přinesla 20 l oleje a já měl radost, jak dobře začala má cesta v Trapezuntu, odkud začíná Oldřichův cestopis. Dozvěděl jsem se, že v Trapezuntu je starý křestanský kostel Sv. Sofie (Aya Sofia), který zde stál již před příjezdem Oldřicha. Taky znali Ziganu (horu), která leží na cestě do Erzurumu a kde by měl být hrad stejného jména, který popisuje Oldřich. Ještě jsem se dozvěděl, že nedaleko Trapezuntu je starý těžko přístupný křestanský klášter Sumela, který zde byl už před Oldřichem. Na cestě k Mc Donaldu jsem ještě potkal kluka, který prodával pusinky a který byl tanečník a měl prý českou holku Lenku. Jak z něj ale později vypadlo, tak těch holek měl asi více. V Mc Donaldu jsem se seznámil se studenty, kteří mi pomohli vysvětlit vedoucí moji potřebu oleje. Ta pro mé „ekologické“ aktivity ale neměla moc pochopení a odkázala mě na vedení Mc Donaldu v Turecku. Jak jsem se už dozvěděl v Istanbulu, tak Mc Donald v Turecku použitý olej prodává, a to docela draho. Takže z oleje nic nebylo. Moji noví známí mě zavedli do kavárny, kde měli wifi Internet a kde mi nabídli zdarma čaj a koláč. Moc se jim líbily moje fotky a já zjistil, že majitelka se narodila v Německu a její sympatický manžel měl zájem o mé auto na olej. Nabídli mi přespání u nich doma a já jim ukázal můj mobilní domeček. Parkoviště už nikdo nehlídal, a tak jsem jel k muzeu Aya Sofia. Na cestě jsem potkal mladého kluka, který mně ukázal cestu, a se kterým jsem si ještě povídal v autě. Bylo mu 22 let, studuje vysokou školu a bude učitelem. Jezdí jako steward v dálkových autobusech. Jeho největší přání je se oženit. Prozradil mi, že nemá žádnou „girlfiend“, protože je to moc drahé, a také, že je ještě panic. Popřál jsem mu, aby se mu jeho přání brzo splnilo, a kolem druhé ráno jsme se rozloučili.

Cesta do Samsunu

Ráno jsem nastartoval motor, který jsem večer zapomněl přepnout na naftu a v závalu dýmu a zápachu hranolek jsem vyrazil směrem k Samsunu. Za dálnici z Istanbulu k odbočce na Samsun (cca 300 km) jsem zaplatil 6 YTL (cca 3 Eura). Čtyřproudá silnice vedla přes krásné hory. Když už se začalo stmívat, tak jsem zastavil u jednoho většího motorestu, kde mi ale žádny olej nedali. Ve vedlejší pekárně zrovna večeřeli dva pekaři, kteří pekli velké chleby, které nazývali Trabzun Ekmek. Pekárně a velkým chlebům jsem nemohl odolat, a tak jsem jim udělal pár fotografií. Když zjistili, že jsem z Čech, ukázali mi v novinách fotku Milana Baroše, který (jak jsem se od nich dozvěděl) ted‘ hraje za Galatasaray Istanbul a prý dal zrovna 2 góly, tak z něj byla hvězda. Jak se později ukázalo, skoro všichni tu znají Baroše, tak mi ta Barošova sláva přišla vhod, když nevěděli, co to je Czech Republic. Ukázali mi, jak se vyrabí chléb, a jeden 2.5 kg Trabzun Ekmek, který stal 5 YTL, mi darovali na cestu. Na oplátku jsem jim dal své fotografie, ukázal, jak se dá jezdit na frit’ák, a svezl je domů. Po cestě jsem se dozvěděl, že jeden z nich je učitelem a oba byli svobodní a „no girlfriends“. Cestou jsem ještě zakoupil výborný žlutý meloun (jen 3 YTL) a pokračoval přes hory k moři. Silnice byla opět výborná, a tak jsem do Samsunu dorazil kolem 1 hodiny ráno. Můj plán byl přespat někde u moře, a tak jsem zajel k velké lodi, která, jak se ukázalo, byla vytažená na suchu. Zastavil jsem u vjezdu na pláž. Za chvíli ke mně přišel hlídač, že tu nemůžu parkovat. Hned za ním ale přišel další chlap, který mě již vítal slovy „welcome to Turkey“ a „no problem“, a tak jsem vjel dovnitř. Jak se záhy ukázalo, tak tam sedělo 10 dalších strážníku v civilu a popíjeli čaj. Když jsem jim řekl, že jsem z Čech, tak se hned pochlubili pistolemi CZ. Jeden z nich uměl trochu anglicky, tak jsem jim ukázal fotky z cesty do Egypta a vysvětlil mou cestu do Indie a ukázal, jak se dá jezdit zadarmo na rostlinný olej. Po společné fotografii se se mnou rozloučili a uzavřeli mě v areálu s jedním strážcem a třemi psy.

Sběr oleje v Turecku

Ráno jsem se šel zeptat do restaurace na parkovišti, jestli nemají trochu oleje. Po ukázce fotek a vysvětlení anglicky mluvící obsluze, na co potřebuji použitý rostlinný olej, mi věnovali celé 2 litry. Pokračoval jsem po dálnici směrem na Istanbul. Dálnice byla většinou tříproudá téměř bez aut a já jsem dělal pravidelné zastávky v restauracích u každé benzínky. V Mc Donaldu ani u Burger Kingu jsem moc nepochodil, ale v další restauraci již ano. Po trochu složitějším vysvětlování, se kterým mi pomohl anglicky mluvící šef policie, jsem vyfasoval pět dvacetilitrových kýblů s olejem. Když jsem ale začal olej na parkovišti před restauací filtrovat, tak jsem zjistil, že olej je jen na povrchu a že pod ním se skrývá hustá hmota, kterou nelze přefiltrovat. Ze 100 l jsem nakonec získal necelých 20 a zbytek jsem zase vrátil udivenému zaměstnanci do restaurace.V restauraci měli zdarma wifi, které, jak jsem zjistil, je na většině restaurací, a tak jsem zůstal přes noc a doplnil informace o cestě na svém Internetu. Restaurace byla celou noc otevřená, zavírali až s východem slunce. Docela mě překvapilo, jak je v Turecku draho. To, že nafta stojí 2.80 a benzín přes 3.20, mně moc nevadilo, ale to, že jídlo bude dražší než u nás, jsem nečekal. Taky jsem moc nechápal, co tu lidé dělají, čím se živí. Při pohledu z auta jsem si připadal jako v Německu. 

Istanbul

V Istanbulu jsem byl jen 24 hodin, ale vzhledem k probíhajícímu ramadánu a pátku, kdy mají muslimové svátek, jsem o zážitky neměl nouzi. Ráno po páté hodině mě vzbudil zpěv muezzina z Modré mešity, vedle které jsem měl zaparkované auto. Můj plán byl navštívit muzeum v Aya Sofia a palác Topkapi. Začal jsem potkávat a fotit samé zajímavé lidi. Nejzajímavější setkání bylo se dvěma učitelkami angličtiny. Povídali jsme si více jak 2 hodiny. Obě učí angličtinu ve stejné škole, kde mají šedesát dětí. Šel jsem s nimi na večeři, která pro ně po patnáctihodinovém půstu byla vysvobozením z hladu a žízně. Jedna z nich už ani moc nemluvila a vypadala dost unaveně. Jedli jsme hned vedle Modré mešity v restauraci, která byla plná Turků. Jakmile se ozval zpěv oznamující čas modlitby a také západu slunce, tak se všichni vrhli na připravené jídlo a vodu a za půl hodiny byla restaurace skoro prázdná. Mé nové známé měly k večeři polévku a rýži s hovězím masem. Já jsem si dal jen polévku s rýží a salátem. S olejem to však byl vzhledem k probíhajícímu ramadánu větší problém. Hned první večer jsem sice dostal cca 5 l, ale většina restaurací neměla buď nic, nebo jen pár litrů a v Mc Donaldu mi nechtěli nic dát bez svolení vedení, což by v mém případě bylo asi dosti obtížné. Zážitků jsem měl až moc, a tak jsem o půlnoci odjel z Istanbulu a přespal na parkovišti za městem.

Na cestě do Turecka

Po 10 dnech v Bulhasku jsem dnes odpoledne vyrazil k tureckým hranicím. Agnieszka odjela autobusem do Polska a já ještě doplnil zásoby oleje o 120 l, které jsem dostal v Mc Donaldu na výjezdu ze Sofie. Ani jsme to nečekal a tak jsem byl rád, že nebudu muset lítat celý den po Istanbulu. V nádržích mám cca 250 l oleje a tak by cesta přes Turecko měla být OK. Večer jsem se ještě stavil v Plovdivu, kde jsem se setkal se dvěma chlápky co dělají přestavby aut na rostlinný olej a prodávají vyčištěný olej. Jak jsem se dozvěděl, tak ale mají preblém získat potřebné množství použitého oleje z místních restaurací. Noc trávím na benzínce OMW, kde mají zdarma WIFI a tak se mi snad podaří konečně aktualizovat mé foto a weby.

První den na cestě a natáčení

Do Traiskirchenu, jsem dorazil až v 5 hodin ráno. Kolem 11 přijeli rakouští filmaři, kteří chtějí natočit krátký dokzment o mojich cestách. Mé cesty budou součástí dokumentu kde bude několik lidí co cestují. Jako začátek cesty jsem navrhnul Trajskirchen, kde jsem pred 22 lety žil v táboře pro emigranty. Byl to trochu zvláštní pocit být zpět na místě odkud začala má cesta za svobodou. Po kratkém natáčení za branou tábora jsme vyrazili na cestu do Rumunska. Rakoušani měli pujčenou novou habridní hondu a tak nás sledovali. Po cestě jsme dělali různé zastavky a do Timisuary jsem dorazlili až kolem 11 hodiny večer. Přespali jsme na parkovišti před otelem kde byli ubytovaní rakušani a já byl rád že po týdnu se konečně trochu vyspím. 

Konečně na cestě

S nekolikaměsíčním zpožděním, způsobeným problemy s povolením cestovat mojim Eko autem do Číny jsem se 3.9.2008 vydal na cca 7 měsíční cestu po stopách Oldřicha Bohéma směr - Čína. Mojí snahou navštívít některá místa, která před 600 lety popsal ve svém cstopisise františkánský mnich Oldřich Bohém a ujet většinu cesty na použitý rostlinný olej. 

Na cestu jsem vyrazil s 300 l použitého rostlinného oleje a tak doufám, že se mi v Bulharsku a Turecku podaří sehnat další olej. Odjíždět na 6 měsíců není stejé jako, když jezdím jen na 1 měsíc a tak můj odjezd trochu náročný - no je tak když se dělá vše na poslední chvily. 

Plánoval jsme odjezd v 18 hod od Veletržního paláce, kde mám instalaci fotek a videí z cesty do Egypta. Když už jsém měl vše konečně sbalené, nebo spíš naházené do auta, tak mi vypadnul z kapsy muj mobil a smazaly se v něm všechny data a kontakty včetně pin kodů ke krednitním kartám. Tak, že ze slavnostního odjezdu nic nebylo a ja se musel najit potřebé kody ke kreditním kartám bez kterých by tato cesta nebyla možná. Odpoledne jsem, také zjistil, že můj satelitní modem není možné aktivovat a tak jsem ještě v 9 hodin večer instaloval ovladače na nový, který mi zapůjčila filma Navisat Stadler. V 10 hodin jsem konečně dorazil za Agniešžkou, která na mě čekala u známých a po večeři jsme o půlnoci konečně vyrazlili směr Vídeň, kde jsme měl v 10 ráno sraz s rakouskymi filmaři, kteří mě budou natáčet cestou do Bulhurska. 

Eko autem do Indie

Další Eko cesta povede do Indie přes Rakousko, Madarsko, Rumnunsko, Bulharsko, Turecko, Iran a Pakistán. Většinu ze 30.000 km plánuju ujet na použitý rostlinný olej z restaurací. Bude se jednat o expedici v délce cca 6 měsíců (3 zaří 2008 – březen 2009). 

Z celé cesty budu publikovat pravidelné informace ve fomě online deníku, foto reportáží, rozhlasového pořadu a Internetové TV a články na Hedvábné stezce.

Videa budou prezentována na Youtube kanálu www.youtube.com/ekocesty a anglická verze www.youtube.com/ecojourneys

Celou cestu bude možné také sledovat „živě“ prostřednictvím interaktivní online mapy na které se bude každý den zobrazovat ujetá trasa Eco auta. Na mapě budou publikovány fotografie a videa z navštívených míst.