Cesta na dno kaňonu Batopilas

V pondělí ráno jsme vyrazili s Josem do města Batopilas. Nechtěli jsme čekat na autobus, který měl jet po desáté a tak jsme šli pěšky. Po třech hodinách a více jak 1000 m jsme došli na dno kaňonu, kde teče řeka Batopilas, která vyhloubila tento obrovský caňon, který má hloubku přes 1800 m. Konečně se objevil minubus, ale byl plný a tak ani nezastavil. Vylezt zpět to toho strašného kopce se nám nechtělo a tak jsme po krátké přestávce pokračovali v cestě do Batopily. Po hodině jsme dorazili do malé vesničky La Bufa, kde se dali koupit sušenky a juice. Ani jsme nestačili dojíst, kdež se objevil starý pickup a nám se podařilo vměstnat na jeho korbu. Jízda po úzké prašné silnici mezi kaňony v přeplněném pickupu byl silný zážitek a tak jsem byl docela rád, že jsme po hodině dorazili na místo. 

Město Batopilas leží na dně kaňonu v nadmořské výšce 400 m a tak, je zde tropické klima. Díky velké těžbě stříbra zde koncem 18 a začátek 19 století žílo přes 5000 lidí. Silnice po, které jsme přijeli byla dokončena až v roce 1977 a doly přestaly fungovat v roce 1986. V okolních těžko přístupných kaňonech se dnes pěstuje marihuana a opium a město Batopilas prý je centrem dorogových mafíí. To, že se místní mají dobře bylo vidět hlavně nových autech a to že se tu občas střílí na fasádách domů. Nepřipadalo mi, že by to tu ale bylo pro turisty moc nebezpečné. Ve městě je několik luxusních hotelů, ale žádné turisty jsem tu nepotkal.

Přespali jsem opět v místním nutričním centru, které bylo také prázdné. Ráno jsme se vydali do centra, kde je několik hezkych starých budov, kostel, radnice a nové muzeum historie města. Zrovna probíhal sběr odpadu a čištění řeky na kterou byl hezky výhled z "houpacího" mostu. Na náměstí se, ale nic moc nedělo a tak jsem byl rád že se mi podařilo vyfotit několik indiánů a jednu rodinu.

Cestu zpět jse absolovali pickapem společně se 14 lidmi, většinou doktory, kteří zde pracují. Cesta zpět do Guachochi trvala jen 4 hodiny. Tento, krátký výlet mi opět umožnil nahlédnout do života místnách lidí a navštívit jeden z nejlubších kaňonů světa.

Jak žijí Raramuri indiáni v Quíravě

Můj další výlet byl do malé vesnice Quírara. Jel jsem s Josem, který dříve pracoval v Quíravě v nutričním centru. Nyní pracuje v nutričním centru v Guachochi, pro které moji známí staví hliněný ekologický dům. Před několika lety mexická vláda vybudovala ve státě Chiuhaua 36 nutričních center Ceranam. Cílem bylo poskytnout indiánským matkám a jejich dětem lepší lekářskou péčí a stravu. Nedostatek vody a deště způsobuje malou úrodu a špatnou výživu Tarahumara dětí.

Vyrazili jsme brzo ráno z Guachochi autobusem, který jede do Creelu. Po hodině a půj jízdy jsme vystupili na křižovatce Los Casitas. Tady se nám podařílo svést se pickupem, který vezl učebnice do školy v Quíravě. Dvacet kilometrů po nově budované prašné cestě uběhlo velmi rychle a ja byl rád, že jsme už na místě. Quírava je malá vesnice, které ma cca 200 obyvatel školu prvního a druhého stupně. Jose zde pracoval několik měsíců v nutričnim centru, kde jsme přespali.

Navštívili jsme několik místních rodin a jednu rodinu, která žije osum let v nedaleké jeskyni. Zajímalo mě co jedí Tarahumara indiani a jak získávají potravu. Žena, která žije s dvěma dětmi a mužem v jeskyni nám prozradila, že deně snedí 2 kg kukuřice, ze které se hlavně pečou placky (tortillas) a kilo fasolí. Přes zimu nejedí skoro žádnou zeleninu a ovoce jen občas nopal (kaktus) a vejce. Mají jednu krávu a 100 koz, ale maso z nich jedín jen občas a mléko z nich nemají. Kozy prodávají za 500 pesos (cca 1000 kč).

Když se večer Jose podíval do počítače kolik kalorií a proteinu obsahuje půl kg kukuřice a čtvrt kila fasolí, tak jsme zjistili, že takto kombinovaná dieta je dostačující pro dospělého člověka, ale ne plně pro těhotné a kojící matky. U místního starosty jsme zjistili, že posledních deset let tu moc neprší a tak vypěstuje jen 500 kg kukuřice, což je polovina běžné úrody. Má několik stromů broskví, ale vetšinu jich musí prodat, aby uživil svojí šestičlenou rodinu. Během zimy (prosinec - duben) je v noci chladno a tak se tu nedá pěstovat žadná zelenina. V Ceranamu mají skleník, ale moc ho nepoužívají. V knize o Meděném kaňonu sem se dočetl, že původní obyvatelé Anasazi, kteří zde žili před 1000 lety, měli také problém s pěstováním dostatku potravy a trpěli nedostatkem železa, které získavali převážně z masa.

Překvapilo mě, že ve vesnicí mají ekologické pastikové záchody, které místním poskytla vláda. Bohužel ne všechny fungovaly, jak by měli a z některých si místní vylepšili svá obydlí.

Byl jsem rád, že jsem mohl opět trochu nahlédnout do života indiánů.

San Cristobal de las Casas

San Christobal de las Casas se nachazí na jihu Mexika ve statě Chipas. Město leží ve 2000 metrech a má tak velmi příjemné klima po celý rok. Je obklopeno horami a lesy podobné těm, které máme v České republice. Údolí bylo velké jezero a močál. Španělé sem přišli již na počátku 16. století. Město má malé uličky a staré domy a koloniální architektůře dominuje kostel Santo Domingo a katedrála. Je zde relativně levné ubytování a jídlo a tak je město oblíbeným turistickým cílem pro krátkou návštěvu nebo jako základna pro zkoumání Chiapas. Hned od začátku jsem se tu cítil velmi dobře, a tak jsem se rozhodl zůstat déle, abych mohl lépe pochopit, jaký je zde život. Netrvalo mi dlouho, aby zjistili, že město, má také velké problémy s vodou. V posledních 20 letech bylo 50% z okolních lesů vykáceno pro výstavbu domů. To způsobylo, že je teď mnohem méně vody než dříve. Setkal jsem se s jedením zemědělcem, který začal na jeho pozemku sázet stromy, aby získal více vody. Místní mi řekli, že v některých částech města často neteče voda. Poplatky za vodu jsou přitom stále velmi levné a v mnoha domácnostech nepoužívají měřiče vody. San Cristobal de las Casas je jedním z nejrychleji rostopucích měst v Mexiku. V současné době zde žije více než 200.000 lidí. V roce 1975 žilo jen 25.000 obyvatel. Polovina obyvatel jsou domorodí indiání, kteří sem přišli z různých částí Chiapas. Jako ve většině měst a vesnic v Mexiku není zde žádná čistička odpadních vod a tak veškerý odpad je vypouštěn přímo do dvou malých řek. Navštívil jsem pramen jedné řeky, který vytéká z jeskyně v horách a pak jsme viděl znečištěnou řeku - stoku , která opouští město. Navštívíl jsem také poslední zbývající části původního močálu (13 ha), který je zdrojem 60% městské vody. Moji přátelé mi ukázal, jak je tento velmi jedinečný ekosystém a zdroj vody nadálé zasypávan pro vystavbu další domů. Přímo prostřed dvou močálů které odněluje silnice prý plánují výstavbu velké čerpací stanice. V osmdesátých letech na okraji města postavila Coca Cola svojí největší mexickou továrnu. K výrobě Coca Cola využívá vodu z největšího podzemního jezera, který se nachází na chráneném uzemí. Roce 2004, Coca Cola vyčerpala více než sto milionů litrů vody. Mexičané jsou největšími konzumenty z Coca Coly na světě. Je těžké uvěřit, že Coca Cola v obchodech je levnější než balená voda. Vidím, jaké populritě se těší tento nápoj mezi původní indiáni. Je to již více než 15 let co není možné pít vodu z vodovodu. Od té doby se stal velmi dobrý obchod dovážení balené vody, které se prodá více než 200.000 litrů denně. To může být jeden z důvodů, proč vládní úředníci nepodnikají žádné kroky k ochraně místních vodních zdrojů. Je smutné vidět, že ve městech jako San Cristobal de las Casas mají stejné problémy jako jsem viděl v Indii - znečištěné životní prostředí, přelidněnost a nedostatek vody. Jen těžko si dovedu představit jak to tu bude vypadat za 10 let.

Veracruz a Mexická nezávislost

Cesta nočním autobusem podél pobřeží do cca 400 km vzdáleného Veracruzu byla opět velmi příjemná. Napůl obsazený autobus stavil jen jednou a cesta stála 398 pesos. Před odjezdem z Tampica jsme našel prostřednictím Couchsurfing.org ubytování zdarma ve Veracruzu a tak jsem byl zvědav jaké to bude bydlet s místníma lidma. Ve Veracruzu je 100 registrovaných "gaučů" a mě se ozvali čtyři. I když jsme měl nabídku na přespání od jedné mladé mexičanky, tak se mi nejvíce se mi líbil Javier. Javier mě vyzvednul na nádraží a odvezl domu. Je mu jen 24 let a živí se jako programátor a docela se mu daří. Má malý domek cca 10 min autem od centra, kde žije se sedmi kočkama a tak rád u sebe nechavá přespávat různé lidi. Coachsurfing nabízí asi rok a půl a za tu dobu u něj bydlelo přes 40 lidí z celého světa. Pro mě to byl první couch a tak jsme byl zvědav jaké to bude. Po několika dnech u Javiera musim říct, že je to přesně to co jsem chtěl - být co nejvice s místnimi lidmi a společně sdílet své zážitky a zkušenosti.

Ve Veracruzu v roce 1519 přistál španělský dobyvatel Horacio Alberto Cortez a tak oslavit 199 let nezávislosti na Španělsku v tomto historickém městě se zdálo jako ta správná volba.

V úterý na večer jsme vyrazili do centra. Javier mi ukázal nejstarší křesťanský kostel v Americe "Cristo del Buen viaje", který zde stojí již od roku 1609 a malou pevnost z doby Cortéze. Díky častým najezdům piratů se moc dalších historických památek ve městě nedochovalo. Centrum města bylo uzavřené a na každém rohu byla policejní hlídka. Atmosféra byla slavnostní a lidé byli velmi přátelští. Na hlavním náměstí vyhrávali kapely a všichni čekali na jedenáctou hodinu, kdy starosta města provolá slavnostní "Viva Mexico". Po provolání nezávislosti byl malý ohňostroj a pak lidé tančili do rána salsu v ulicích. Bohužel se nám nepodařilo sehnat žadné mexičanky a tak jsme s Javierem tančiili sami a pozorovali co se kolem děje. Na cestě domu jsme se stavili na párty u bazénu v jedom hotelu. Byli tu ale jen tři jeho kamarádi a tak jsem si aspoň zaplaval což  po tanci ve městě bylo velmi příjemné. Původně jsem plánoval zůstat ve Veracruzu jen 3 dny, ale u Javiera se mi líbí a tak tu ještě trochu pobudu. Přes den kdy je horko, tak jsem doma a dělám na počítači a večer vyrážíme s jeho kamarády do města.

Tampico a Mexická ropa

Cesta do Tampica nočním autobuem byla pohodlná. V autobuse jeli jen 3 další lidé a autobus cestou nikde nestavil - dost jiná zkušenost než mé poslední cestování autobusem v Nepalu a Indii. První třída, která má velmi luxusní autobusy stála 390 pesos a trvala 7 hodin. Z autobusového nádraží jsem taxíkem za 60 pesos (městské taxiky jsou levnější) dojel na Playa Miramar a vydal jsem se hledat levné ubytování u pláže. Pláž a hotely vypadali dost pustě a tak jsem doufal, že ceny budou přijatelné. V hotelu Miramar však chtely 860 pesos a moc velký zájem o mě nejevili. Kousek od pláže jsem, ale našel levné ubytování - pokoj se sprchou za 150 pesos. Syn majitele hned vedle provozoval Internetovou kavárnu a tak jsem měl zdarma připojení. Pláž byla téměř prázdá a moře příjemně teplé a tak jsem si konečně trochu odpočinul po více jak měsíčním pracovním maratonu. Zkamaradil jsem se se synem majitele Ivanem, kterému je 23 let a provozuje dvě internetové kavárny a přes týden ještě vyučuje angličtinu a matematiku na základní škole. Jeho přítelkyně nedávno odjela za příbuznými do Atlanty a tak si vyřizoval americké vízum, aby se mohl jet za ní podívat. Bohužel i přes to, že má zaměstnání a je docela dobře zajištěný vízum nedostal. Prý musí být zaměstnán déle a tak má smůlu a jeho přítelkyně také. To je ta americká svoboda. Ivanovo přání je být milován a budounost mexika nevidí moc růžově. Kousek od hotelu, kde jsem bydel je největší Mexická rafinerie ropy. Při pohledu na hořící věže jsem si připadal skoro jako doma v Kralupech, jen zápach tu byl trochu silnější. Překvapilo mě, že Mexiko je čtvrtý největší producent ropy na světě. To je asi hlavní důvod proč ekologická stopa Mexika je 3.8 globálích hektarů na 1 obyvatele (1.5 planet)) i když teměř polovina obyvatel je stále velmi chudá. V Internetové kavárně jsem potkal dva bratry madˇary, kteří jdou pěšky kolem světa. Z Madˇarska vyšli před dvěma roky a celou 40.000 km pěší cestu kolem světa planují na 6 let. Spí ve stanu a každy den ujdou půměrně 30 km. Prošli Evropu, západní Afriku, USA a ted' směřijí z Mexicka do Chile a pak přes Austálii do Indie. Celou jejich cestu je možné sledovat na http://worldwalk-peacetour.info . Ivan mi chtěl udělat radost a tak mě vzal do města do jedné "vegetariásnké" restaurace "Carrots ensaladas". Měli tu různé druhy salátů, ale jak se ukázalo tak v mém těstovinovém byla ukrytá šunčička. Být vegetariánem v Mexiku asi opravdu nebude moc jednoduché. V centru Tampica je velký přístav, kde ale nekotvily žádné velké lodě. Na cestě zpět jsme se stavili u jezera ve kterém se to hemžilo krokodýlama, prý ale lidi moc často nežerou. V neděly odpoledne přijela Eliška z Monterrey a tak jsem byl rád, že mam zase tlumočnici. Má komunikace ve španelštině je stále téměř nulová a anglicky tu skoro nikdo nemluví. Kousek od hotelu jsme našli retsauraci, kde měli výborné placky se sýrem a rýží a druhý den nám dokonce udělali vařenou zeleninu. Eliška odjela v pondělí večer do Monterrey a já se vydal nočním autobusem do Verecruzu na olsvavu 199 let nezavislosti Mexika na Španělsku.