Jsem v Indii

Po mesici a 8.000 km jsem doputoval do New Delhi. Vice jak polovinu cesty jsem ujel na pouzity rostlinny olej a za pohonne hmoty utratil jen 50 Euro. Za mesic cestovani pres Turecko, Iran a Pakistan jsem utratil mene nez 100 Euro. Vetsinu cesty pres Pakistan jsem musel absolovat s policejnim doprovodem - ochranou a tak jsem toho moc nevidel a nezazil. V Indii uz zase cestuji svobodne a lide jsou pratelsti a cestovani v aute se zda lepsi nez v jizda v Pakistanu. V Delhi budu mit prezenatci auta na vystave Nanthan Award od 16-18.10 a tak tu zustanu nekolik dnu. Dalsi plany se teprve vytvari, ale rad bych jel do Nepalu. Na Pakistanskych hranicich jsme vzakl sebou doktora z Nepalu, ktery prave ukoncil studia v Nepalu a tak se u nej stavim.
Opet funguje mapa a tak muzete videt kde zrovna jsem. Behem par dnu doplnim blog a fotky.

Pakistan ralley

Ráno mě vzbudili policajti a hned nato začal zpívat mezuin z mešity, u které jsem spal, takže bych se stejně vzbudil. Venku byla ještě tma. Když jsem se podíval na hodinky, bylo teprve po páté. Na můj udivený dotaz, proč mě budí o hodinu dřive, mi odpověděli, že se měnil čas, a tak jsem musel vstávat a balit. Na cestu do Lahore, která byla cca 600 km, jsme vyrazili v půl osmé. Byla neděle, a tak po ránu nejezdilo moc aut, což jsem uvítal. Doprovodná auta se stále pravidelně střídala a já už je ani nepočítal a nenatáčel. Silnice byla většinou čtyřproudá, ale více jak 70 km / hod jsme stejně nejeli. Kličkovali jsme mezi náklaďáky, motocykly, koly, osly a krávami, a tak cesta moc rychle neubíhala. Docházela mi nafta, karty na benzínce nebraly, a tak jsme museli zajet do města vyměnit peníze. Bankomat mi visa kartu taky nevzal, ale naštěstí tu byla směnárna, a tak jsem vyměnil deset Euro. Když jsem přijel do Pakistánu, tak jsem vyměnil 100 000 riálů za 600 rupií (cca 240 Kč), a tak jsem za celý pobyt v Pakistánu utratil jen 20 Euro. Olej jsem nemohl sehnat, tak jsem načerpal 12 litrů páchnoucí nafty a přefiltroval posledních 30 l oleje, které jsem měl ještě z Turecka. Po 500 km jízdy bez přestávky a jídla jsem požádal o pauzu na jídlo v restauraci. Malá restaurace byla kousek od benzínky, ale má ochranka moc nadšená z mého výběru nebyla, tak mě aspoň uzavřeli do místnosti, kde nebyl nikdo jiný. Po večeři se mi ještě podařilo venku vyfotit pár lidí a pak už jsme pokračovali ve spanilé jízdě. Do Lahore jsme dorazili kolem osmé hodiny. Auto jsem zaparkoval u hotelu, který střežila hotelová ochranka, tak mě policajti nemuseli hlídat. Domluvili jsme se, že mě vyzvednou ráno v devět a doprovodí na hranice. V hotelu měli zdarma wifi, které fungovalo i v autě, tak jsem byl rád, že můžu být zase online. Na parkovišti celou noc řval generátor proudu (mají zde prý velké problémy s dodávkou elektřiny), tak jsem musel spát se zavřenými okny.

Pod policejním dohledem

V noci jsem se moc nevyspal, jednak bylo teplo a dusno a taky naše policejní hlídka před autem dělala občas rámus a já měl divné sny. Odjezd byl domluvený na osmou, a tak jsme vstávali už v sedm (jsme o 3 hodiny napřed). Posnídali jsme s policajty, kteří nám snědli všechny sladkosti. V osm hodin přijelo doprovodné vozidlo, tak jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Silnice byla trochu lepší, ale ve městech to byl opět uplný chaos, a tak jsem byl docela rád, že mi cestu proráží policejní auto s majákem. Ne, že by na něj brali řidiči a chodci nějaký velký ohled, ale trochu to pomáhalo, když mi stále nefungoval klakson. Asi po 20 km na nás vždy čekalo nové auto, a tak jsme vůbec nezastavovali. Připadal jsem si jako nějaká vládní delegace. Na oběd jsme zastavili v restauraci, kde měli klimatizaci. Měli jsme malý salát, čočku, chapaty (chléb) a náš pětičlenný doprovod ještě kuře. Celé to stálo jen cca 7 euro. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Sak????, kde mi měli spravit klaksón. Zjistili jsme, že moje dva nové klaksony nefungují, a tak jsme zapojili venkovní sirénu od alarmu. Policajtům se zvuk mé sireny líbil, a tak jsme se podrali městem až na křižovatku – Lahore / Karaci. Pavel si vyndal své kolo a připevnil na něj svá zavazadla. Pak nastal čas loučení. Trochu mě mrzelo, že budu sám, ale byl jsem rád, že jsme spolu mohli absolvovat zatím nejnáročnější úsek cesty. Pavel za doprovodu své policejní eskorty vyrazil směr Karaci a já směr Islamabád. Silnice byla konečně čtyřproudá a tak jsem ani nepotřeboval Pavla, který mi vždy hlásil, jestli zprava nejede nějaké auto. Policejní auta se střídala v pravidelných intervalech a kolem byla všude voda a konečně zeleno. Rostla tu rýže a občas palmy. Po setmění jsem požádal hlídku o zastávku na přenocování. Přisednul si ke mně jeden policajt, který uměl docela dobře anglicky, tak jsem byl rád, že si konečně můžu s někým popovídat. Byl od protiteroristické policie, tak mě zajímalo, jak je to s bezpečností. Moc informací jsem nezískal, ale vypadá to, že to není tak strašné, jak  to vypadá, ale jsou místa, kde by to mohl být nebezpečné. Po cca čtyřiceti kilometrech jsme zastavili na velké benzínce, kde jsem mohl přespat. Měli tu venku televizi, a tak jsem sledoval program. Reklamy byly podobné, dokonce v jedné mělo malé dítě řict Czechoslovakia. Boliwoodské filmy na Indickém programu byly ale dost jiné. Byl jsem dost unavený a taky jsem chtěl být trochu sám, tak jsem si domluvil budíček na šestou. O moji bezpečnost se staralo „jen“ pět pistolníků.

Cesta do Quetty

Když jsem ráno otevřel dveře, tak na mě udivěně koukaly dvě děti, které přijely s oslem nabrat vodu. Udělal jsem pár fotek a po ovesné kaši jsme vyrazili do hor. Krajina byla hornatá a většinou pustá. Jen občas se objevila malá vensice a v ní děti, které po nás chtěly propisky. Ze začátku jsme jejich požadavku moc nerozuměli, ale když si o tužky říkali i policajti, tak nám došlo, že je asi opravdu nemají, a tak si přiště vezmu velkou zásobu. Do Quetty jsme dorazili po obědě – no, spíš jen na její okraj, což úplně stačilo. Obklopen houfem dětí jsem se pokoušel udělat nějaké fotky místního hemžení, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Lidé a děti byli přátelští a stále se chtěli fotit. Pavel nakoupil jídlo na cestu a já zjistil, kde by mi mohli opravit klaksón, který přestal troubit úplně, což ve zdejších krajích může být problém. Bohužel byl pátek, kdy se muslimové modlí, a tak nikdo nepracoval. Vybaveni jídlem na cestu jsme vyrazili směr Lahore (cca 1500 km). Hned za městem mě upoutaly velké kouřící komíny cihelen. Zamířili jsme k nim. bylo jich tu více jak 30, a tak jsme zastavili u jedné, kde se kouřilo z komína. Hned nás tu přivítali a udělali nám malou exkurzi. Uprostřed velké hromady stál velký komín, ze kterého se kouřilo. Do otvorů přikrytých poklicemi sypali dva chlapi uhlí. Moc jsem nechápal, jak to celé funguje, ale majitel této cihelny nám řekl, že už tady vypaluje cihly 30 let. Po této zajímavé exkurzi jsem pokračovali v cestě. Na mapě jsme zjistili, že do Lahore vedou cesty dvě, a tak jsme se pokoušeli zjistit, která je ta lepší. To se nám podařilo až v místní restauraci, kde sedělo nebo leželo na vypletených postelích venku asi patnáct chlapů. Jeli jsme tou lepší cestou a po 100 km bude prý freeway. Jen těžko si můžu představit, jak bude v Pakistánu vypadat dálnice, ale pevně doufám, že lepší než ta dosavadní hlavní spojnice s Evropou. Před odjezdem k nám přijel policajt na motorce, že prý je náš eskort. Na malé motorce v sandálech vypadal trochu legračně. Na checkpointu si ale vzal pušku, tak už vypadal lépe. Cesta vedla horami podél afghánských hranic a občas byla velmi úzká. Po 20 km předal eskortu policejnímu autu, které jelo před námi. Moc jsme nerozuměli, jaké na nás tady číhá nebezpečí, ale když jsme viděli několik bouraček a stav silnice, tak jsme byli docela rádi, že máme průvodce. S policejním doprovodem jsme ujeli asi 60 km, když se začalo stmívat, a tak jsme jim řekli, že chceme přespat u řeky. To je prý moc nebezpečné, tak nás dovedli do vesnice, kde nás zavřeli v areálu místního „hotelu“. Aby se nám opravdu nic nestalo, tak nás tu ještě hlídalo 6 policajtů s puškami. Než jsme šli spát, tak jsem jim ještě promítnul fotky z cesty do Egypta. Klima se změnilo a my poprvé zažíváme vlhké teplo (cca 30 stupňů), tak všechny větráky běží na plno.

Cesta pouští

Ráno jsem přečerpal íránskou naftu do hlavní nádrže a po snídani jsme vyrazili směr Quetta (cca 400 km). Cesta byla docela dobrá – občas jen písečná duna, chybějící krajnice nebo asfalt. Po cca 100 km se silnice zúžila na šířku 1,5 auta, a tak vyhýbání obrovským namalovaným náklaďákům bylo složitější, obzvlášt‘, když zde platí pravidlo, že větší má přednost. Po dalších cca 50 km asfalt zmizel a na checkpointu, které jsou skoro v každé vesnici a kde se sami zapisujeme, nám řekli, že dosavadní cesta byla ta dobrá. Měli pravdu, zbytek cesty byl většinou bez asfaltu, a tak jsme do Quetty nedojeli. Když zapadlo slunce, tak jsme zaparkovali na checkpointu v horách u mešity. Bylo zde příjemně chladno a večer docela zima.