Když jsem ráno otevřel dveře, tak na mě udivěně koukaly dvě děti, které přijely s oslem nabrat vodu. Udělal jsem pár fotek a po ovesné kaši jsme vyrazili do hor. Krajina byla hornatá a většinou pustá. Jen občas se objevila malá vensice a v ní děti, které po nás chtěly propisky. Ze začátku jsme jejich požadavku moc nerozuměli, ale když si o tužky říkali i policajti, tak nám došlo, že je asi opravdu nemají, a tak si přiště vezmu velkou zásobu. Do Quetty jsme dorazili po obědě – no, spíš jen na její okraj, což úplně stačilo. Obklopen houfem dětí jsem se pokoušel udělat nějaké fotky místního hemžení, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Lidé a děti byli přátelští a stále se chtěli fotit. Pavel nakoupil jídlo na cestu a já zjistil, kde by mi mohli opravit klaksón, který přestal troubit úplně, což ve zdejších krajích může být problém. Bohužel byl pátek, kdy se muslimové modlí, a tak nikdo nepracoval. Vybaveni jídlem na cestu jsme vyrazili směr Lahore (cca 1500 km). Hned za městem mě upoutaly velké kouřící komíny cihelen. Zamířili jsme k nim. bylo jich tu více jak 30, a tak jsme zastavili u jedné, kde se kouřilo z komína. Hned nás tu přivítali a udělali nám malou exkurzi. Uprostřed velké hromady stál velký komín, ze kterého se kouřilo. Do otvorů přikrytých poklicemi sypali dva chlapi uhlí. Moc jsem nechápal, jak to celé funguje, ale majitel této cihelny nám řekl, že už tady vypaluje cihly 30 let. Po této zajímavé exkurzi jsem pokračovali v cestě. Na mapě jsme zjistili, že do Lahore vedou cesty dvě, a tak jsme se pokoušeli zjistit, která je ta lepší. To se nám podařilo až v místní restauraci, kde sedělo nebo leželo na vypletených postelích venku asi patnáct chlapů. Jeli jsme tou lepší cestou a po 100 km bude prý freeway. Jen těžko si můžu představit, jak bude v Pakistánu vypadat dálnice, ale pevně doufám, že lepší než ta dosavadní hlavní spojnice s Evropou. Před odjezdem k nám přijel policajt na motorce, že prý je náš eskort. Na malé motorce v sandálech vypadal trochu legračně. Na checkpointu si ale vzal pušku, tak už vypadal lépe. Cesta vedla horami podél afghánských hranic a občas byla velmi úzká. Po 20 km předal eskortu policejnímu autu, které jelo před námi. Moc jsme nerozuměli, jaké na nás tady číhá nebezpečí, ale když jsme viděli několik bouraček a stav silnice, tak jsme byli docela rádi, že máme průvodce. S policejním doprovodem jsme ujeli asi 60 km, když se začalo stmívat, a tak jsme jim řekli, že chceme přespat u řeky. To je prý moc nebezpečné, tak nás dovedli do vesnice, kde nás zavřeli v areálu místního „hotelu“. Aby se nám opravdu nic nestalo, tak nás tu ještě hlídalo 6 policajtů s puškami. Než jsme šli spát, tak jsem jim ještě promítnul fotky z cesty do Egypta. Klima se změnilo a my poprvé zažíváme vlhké teplo (cca 30 stupňů), tak všechny větráky běží na plno.
Žádné komentáře:
Okomentovat