V noci jsem se moc nevyspal, jednak bylo teplo a dusno a taky naše policejní hlídka před autem dělala občas rámus a já měl divné sny. Odjezd byl domluvený na osmou, a tak jsme vstávali už v sedm (jsme o 3 hodiny napřed). Posnídali jsme s policajty, kteří nám snědli všechny sladkosti. V osm hodin přijelo doprovodné vozidlo, tak jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Silnice byla trochu lepší, ale ve městech to byl opět uplný chaos, a tak jsem byl docela rád, že mi cestu proráží policejní auto s majákem. Ne, že by na něj brali řidiči a chodci nějaký velký ohled, ale trochu to pomáhalo, když mi stále nefungoval klakson. Asi po 20 km na nás vždy čekalo nové auto, a tak jsme vůbec nezastavovali. Připadal jsem si jako nějaká vládní delegace. Na oběd jsme zastavili v restauraci, kde měli klimatizaci. Měli jsme malý salát, čočku, chapaty (chléb) a náš pětičlenný doprovod ještě kuře. Celé to stálo jen cca 7 euro. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Sak????, kde mi měli spravit klaksón. Zjistili jsme, že moje dva nové klaksony nefungují, a tak jsme zapojili venkovní sirénu od alarmu. Policajtům se zvuk mé sireny líbil, a tak jsme se podrali městem až na křižovatku – Lahore / Karaci. Pavel si vyndal své kolo a připevnil na něj svá zavazadla. Pak nastal čas loučení. Trochu mě mrzelo, že budu sám, ale byl jsem rád, že jsme spolu mohli absolvovat zatím nejnáročnější úsek cesty. Pavel za doprovodu své policejní eskorty vyrazil směr Karaci a já směr Islamabád. Silnice byla konečně čtyřproudá a tak jsem ani nepotřeboval Pavla, který mi vždy hlásil, jestli zprava nejede nějaké auto. Policejní auta se střídala v pravidelných intervalech a kolem byla všude voda a konečně zeleno. Rostla tu rýže a občas palmy. Po setmění jsem požádal hlídku o zastávku na přenocování. Přisednul si ke mně jeden policajt, který uměl docela dobře anglicky, tak jsem byl rád, že si konečně můžu s někým popovídat. Byl od protiteroristické policie, tak mě zajímalo, jak je to s bezpečností. Moc informací jsem nezískal, ale vypadá to, že to není tak strašné, jak to vypadá, ale jsou místa, kde by to mohl být nebezpečné. Po cca čtyřiceti kilometrech jsme zastavili na velké benzínce, kde jsem mohl přespat. Měli tu venku televizi, a tak jsem sledoval program. Reklamy byly podobné, dokonce v jedné mělo malé dítě řict Czechoslovakia. Boliwoodské filmy na Indickém programu byly ale dost jiné. Byl jsem dost unavený a taky jsem chtěl být trochu sám, tak jsem si domluvil budíček na šestou. O moji bezpečnost se staralo „jen“ pět pistolníků.
Žádné komentáře:
Okomentovat