Veracruz a Mexická nezávislost

Cesta nočním autobusem podél pobřeží do cca 400 km vzdáleného Veracruzu byla opět velmi příjemná. Napůl obsazený autobus stavil jen jednou a cesta stála 398 pesos. Před odjezdem z Tampica jsme našel prostřednictím Couchsurfing.org ubytování zdarma ve Veracruzu a tak jsem byl zvědav jaké to bude bydlet s místníma lidma. Ve Veracruzu je 100 registrovaných "gaučů" a mě se ozvali čtyři. I když jsme měl nabídku na přespání od jedné mladé mexičanky, tak se mi nejvíce se mi líbil Javier. Javier mě vyzvednul na nádraží a odvezl domu. Je mu jen 24 let a živí se jako programátor a docela se mu daří. Má malý domek cca 10 min autem od centra, kde žije se sedmi kočkama a tak rád u sebe nechavá přespávat různé lidi. Coachsurfing nabízí asi rok a půl a za tu dobu u něj bydlelo přes 40 lidí z celého světa. Pro mě to byl první couch a tak jsme byl zvědav jaké to bude. Po několika dnech u Javiera musim říct, že je to přesně to co jsem chtěl - být co nejvice s místnimi lidmi a společně sdílet své zážitky a zkušenosti.

Ve Veracruzu v roce 1519 přistál španělský dobyvatel Horacio Alberto Cortez a tak oslavit 199 let nezávislosti na Španělsku v tomto historickém městě se zdálo jako ta správná volba.

V úterý na večer jsme vyrazili do centra. Javier mi ukázal nejstarší křesťanský kostel v Americe "Cristo del Buen viaje", který zde stojí již od roku 1609 a malou pevnost z doby Cortéze. Díky častým najezdům piratů se moc dalších historických památek ve městě nedochovalo. Centrum města bylo uzavřené a na každém rohu byla policejní hlídka. Atmosféra byla slavnostní a lidé byli velmi přátelští. Na hlavním náměstí vyhrávali kapely a všichni čekali na jedenáctou hodinu, kdy starosta města provolá slavnostní "Viva Mexico". Po provolání nezávislosti byl malý ohňostroj a pak lidé tančili do rána salsu v ulicích. Bohužel se nám nepodařilo sehnat žadné mexičanky a tak jsme s Javierem tančiili sami a pozorovali co se kolem děje. Na cestě domu jsme se stavili na párty u bazénu v jedom hotelu. Byli tu ale jen tři jeho kamarádi a tak jsem si aspoň zaplaval což  po tanci ve městě bylo velmi příjemné. Původně jsem plánoval zůstat ve Veracruzu jen 3 dny, ale u Javiera se mi líbí a tak tu ještě trochu pobudu. Přes den kdy je horko, tak jsem doma a dělám na počítači a večer vyrážíme s jeho kamarády do města.

Tampico a Mexická ropa

Cesta do Tampica nočním autobuem byla pohodlná. V autobuse jeli jen 3 další lidé a autobus cestou nikde nestavil - dost jiná zkušenost než mé poslední cestování autobusem v Nepalu a Indii. První třída, která má velmi luxusní autobusy stála 390 pesos a trvala 7 hodin. Z autobusového nádraží jsem taxíkem za 60 pesos (městské taxiky jsou levnější) dojel na Playa Miramar a vydal jsem se hledat levné ubytování u pláže. Pláž a hotely vypadali dost pustě a tak jsem doufal, že ceny budou přijatelné. V hotelu Miramar však chtely 860 pesos a moc velký zájem o mě nejevili. Kousek od pláže jsem, ale našel levné ubytování - pokoj se sprchou za 150 pesos. Syn majitele hned vedle provozoval Internetovou kavárnu a tak jsem měl zdarma připojení. Pláž byla téměř prázdá a moře příjemně teplé a tak jsem si konečně trochu odpočinul po více jak měsíčním pracovním maratonu. Zkamaradil jsem se se synem majitele Ivanem, kterému je 23 let a provozuje dvě internetové kavárny a přes týden ještě vyučuje angličtinu a matematiku na základní škole. Jeho přítelkyně nedávno odjela za příbuznými do Atlanty a tak si vyřizoval americké vízum, aby se mohl jet za ní podívat. Bohužel i přes to, že má zaměstnání a je docela dobře zajištěný vízum nedostal. Prý musí být zaměstnán déle a tak má smůlu a jeho přítelkyně také. To je ta americká svoboda. Ivanovo přání je být milován a budounost mexika nevidí moc růžově. Kousek od hotelu, kde jsem bydel je největší Mexická rafinerie ropy. Při pohledu na hořící věže jsem si připadal skoro jako doma v Kralupech, jen zápach tu byl trochu silnější. Překvapilo mě, že Mexiko je čtvrtý největší producent ropy na světě. To je asi hlavní důvod proč ekologická stopa Mexika je 3.8 globálích hektarů na 1 obyvatele (1.5 planet)) i když teměř polovina obyvatel je stále velmi chudá. V Internetové kavárně jsem potkal dva bratry madˇary, kteří jdou pěšky kolem světa. Z Madˇarska vyšli před dvěma roky a celou 40.000 km pěší cestu kolem světa planují na 6 let. Spí ve stanu a každy den ujdou půměrně 30 km. Prošli Evropu, západní Afriku, USA a ted' směřijí z Mexicka do Chile a pak přes Austálii do Indie. Celou jejich cestu je možné sledovat na http://worldwalk-peacetour.info . Ivan mi chtěl udělat radost a tak mě vzal do města do jedné "vegetariásnké" restaurace "Carrots ensaladas". Měli tu různé druhy salátů, ale jak se ukázalo tak v mém těstovinovém byla ukrytá šunčička. Být vegetariánem v Mexiku asi opravdu nebude moc jednoduché. V centru Tampica je velký přístav, kde ale nekotvily žádné velké lodě. Na cestě zpět jsme se stavili u jezera ve kterém se to hemžilo krokodýlama, prý ale lidi moc často nežerou. V neděly odpoledne přijela Eliška z Monterrey a tak jsem byl rád, že mam zase tlumočnici. Má komunikace ve španelštině je stále téměř nulová a anglicky tu skoro nikdo nemluví. Kousek od hotelu jsme našli retsauraci, kde měli výborné placky se sýrem a rýží a druhý den nám dokonce udělali vařenou zeleninu. Eliška odjela v pondělí večer do Monterrey a já se vydal nočním autobusem do Verecruzu na olsvavu 199 let nezavislosti Mexika na Španělsku.

Monterrey a nejlepší multimedia

Začátkem zaří jsem odcestoval do mexického Monterrey, kde jsem se zůčastnil konference a ocenění tvůrců nejlepších světových multimediálních projektů - World Summit Award (WSA) a World Summit Youth Award (WSYA). Má práce byla udělat ke každému projektu, krátké video a ty pak prezentovat na slavnostním gala večeru. To byl také jeden z hlavních důvodů proč jsem se tentokrát vydal do Mexika. 

Cesta do Monterrey přes Amsterdam a Mexiko city byla v pohodě cca 20 hodin s KLM a roční letenka s možností změny mě vyšla u Student agency na 27.000 kč.

První týden jsem strávil na WSA konferenci, která byla ve Fududora parku, který je cca 5 km od centra. Dřive zde stála velká ocelárna a nekteré budovy a vysoké pece tu zůstaly a byly předělány na muzea, konferenční centra a restaurace. V parku hraje reprodukovaná hudba a do města je možne jet lodí po nově vybudouvaném kanálu. Připadal jsme si spíš jako v USA - široké dálnice, velká auta, obhochody, reklamní bilbordy a lidé. Místní mi řekli, že Monterrey je nejameričtější mexické město a mají asi pravdu. Američany - "gringos", jak se jim tu říká v Mexiku moc rádi nemají a každý běloch je pro ně  "gringo". Aby bylo jasné, že ja nejsem žandý "gringo", tak jsem si za 50 pesos nechal vyrobit  čepici s kšiltem s nápisem  "No Soy Gringo  Soy Checko" - "nejsem Gringo jsem Čech"  a myslím, že to bude má nejlepší investice. Monterrey má přes milion obyvatel a je obklopeno 2000 m vysokýma horama. Zrovna začalo období dešt'ů a tak jsem toho z okolí moc neviděl, ale aspoň nebylo tak hrozne vedro jen cca 30-35 stupňů což se dalo vydržet i bez klimatizace. Hotel a konferenční budovy byly klimatizované a tak přechod z 20 do 35 stupnů byl docela nepříjemý. Člověk by si myslel kolik se ušetří peněz a energie za topení v zemích, kde je stále teplo, ale to neustalé ochlazování toho asi taky dost sežere. Když je zima, tak se stačí více obléknout, ale když je vedro a vlhko, tak se neustále potíte a nemáte co svléknout. Zlatá česká kotlina.

Prezentce nejlepších světových multimedálních projektů pro WSA dělám již řadu let a je vždy zajímavé seznámit se s lidma z celého světa, kteří vytvářejí projekty, které se snaží napomahat lepšímu životu lidí. Letos mě nejvíce zaujali mladí tvůrci WSYA a jejich snaha o lepší svět. Po zkušenostech z cesty to Indie bylo velmi pozitivní vidět jak si uvědomují problémy současné civilizace a jak se je snaží konkretními projekty a aktivitami řešit. Velmi se i libil projekt Greenlighted (http://greenlighted.com), který umožňuje vybírat a nakupovat ekologicky šetrnější produkty. Další velmi zajímavý projekt byl Extraordinaries (http://beextra.org), který umožnuje pomocí mobilního telefonu vykonávat různou dobrovolnou mikro činost  pro různé neziskové orgnizace. Má videa všech 15 vítězných projektů WSYA je možné shlédnout na www.youtube.com/wsyatv

Letos byl mezi výherci WSA v kategorii e-Science i jeden velmi zajimavý český projekt s názvem Newstin (www.newstin.com). Jedná se vyhledavací zpravodajskou službu, která využívá pokročilé technologie vyhledávání informací a jejich kontextového zobrazování. Z ekologických projektů se mi moc libí zélandský web Treepeople (www.treepeople.co.nz), kde si mužete vytvořit vlastní strom, který poroste, když omezíte různou činost, která přispívá k tvorbě skleníkových plynů. Je dobré, když se zviditelní projekty, které mohou zlepšit život lidí, ale mám obavu, že v návalu různych informací nás elektronická media ještě více vzdalují od reality a vlastních zažitků a vnímání problémů, které vídím na svých cestách.

Po skončení konference jsem se přestěhopval do hostelu La Casa del Barrio v centru Monterrey a tak jsem mohl konečně začít poznávat "mexický" život. Ubytování ve společné místnosti stálo 200 pesos a dvoulůžkový pokoj 480 pesos. Je zde zdarma WIFI a počítač, majitel je velmi příjemný a dělají tu dobré wafle. Centrum města bylo poklidné a také se zdálo být bezpečné.  Co mě ale dost překvapilo je kolik se v Mexiku jí masa a jak těžké je v Monterrey dostat v restauraci bezmasé jídlo. V hostelu jsem se seznámil s Eliškou, která půl roku vyučovala angličtinu v Monterrey a mluví španělsky. Díky její pomoci se mi podařilo najít levnou restauraci, kde měli placky se sýrem - casadias (30 pesos). Fasole byly jen s masem a o bezmasem buritu, které jsem tak rád jedl v San Francisku se mi v Mexiku prý muže jen zdát. Eliška má polsko / slovenskou mámu, ale slovensky ani poslky moc nemluví protože vyrůstala v Rakousku. V hostelu se mnou zůstal ještě Denis z Litvy a Andreas z Rakouska.  V úterý nás vzala Eliška na výlet do blízkých hor, kde jsme navštívili park Chipinque. V lese bylo příjeměji než dole ve měste, ale vrcholy hor byly zahalené v mracích a odpolende opět trochu sprchlo. Večer jsme navštívili místní karaoke bar a tak jsem měl nový kulturní zážitek. Dalši zajímavou zkušenost jsme měl před odjezdem, kdy mě majitel hostelu pozval do mexické restaurace na sledování kvalifikačního zápasu Mexika proti Hondurasu na Světový pohar v Jihoafrické republice. Úspěšná penalta zaručila Mexiku postup a nálada tak byla velmi dobrá.  Andreas a Denis ve středu odletěli domu a ja jsem odjel nočním autobusem k moři do Tampica. 

Jsem v Indii

Po mesici a 8.000 km jsem doputoval do New Delhi. Vice jak polovinu cesty jsem ujel na pouzity rostlinny olej a za pohonne hmoty utratil jen 50 Euro. Za mesic cestovani pres Turecko, Iran a Pakistan jsem utratil mene nez 100 Euro. Vetsinu cesty pres Pakistan jsem musel absolovat s policejnim doprovodem - ochranou a tak jsem toho moc nevidel a nezazil. V Indii uz zase cestuji svobodne a lide jsou pratelsti a cestovani v aute se zda lepsi nez v jizda v Pakistanu. V Delhi budu mit prezenatci auta na vystave Nanthan Award od 16-18.10 a tak tu zustanu nekolik dnu. Dalsi plany se teprve vytvari, ale rad bych jel do Nepalu. Na Pakistanskych hranicich jsme vzakl sebou doktora z Nepalu, ktery prave ukoncil studia v Nepalu a tak se u nej stavim.
Opet funguje mapa a tak muzete videt kde zrovna jsem. Behem par dnu doplnim blog a fotky.

Pakistan ralley

Ráno mě vzbudili policajti a hned nato začal zpívat mezuin z mešity, u které jsem spal, takže bych se stejně vzbudil. Venku byla ještě tma. Když jsem se podíval na hodinky, bylo teprve po páté. Na můj udivený dotaz, proč mě budí o hodinu dřive, mi odpověděli, že se měnil čas, a tak jsem musel vstávat a balit. Na cestu do Lahore, která byla cca 600 km, jsme vyrazili v půl osmé. Byla neděle, a tak po ránu nejezdilo moc aut, což jsem uvítal. Doprovodná auta se stále pravidelně střídala a já už je ani nepočítal a nenatáčel. Silnice byla většinou čtyřproudá, ale více jak 70 km / hod jsme stejně nejeli. Kličkovali jsme mezi náklaďáky, motocykly, koly, osly a krávami, a tak cesta moc rychle neubíhala. Docházela mi nafta, karty na benzínce nebraly, a tak jsme museli zajet do města vyměnit peníze. Bankomat mi visa kartu taky nevzal, ale naštěstí tu byla směnárna, a tak jsem vyměnil deset Euro. Když jsem přijel do Pakistánu, tak jsem vyměnil 100 000 riálů za 600 rupií (cca 240 Kč), a tak jsem za celý pobyt v Pakistánu utratil jen 20 Euro. Olej jsem nemohl sehnat, tak jsem načerpal 12 litrů páchnoucí nafty a přefiltroval posledních 30 l oleje, které jsem měl ještě z Turecka. Po 500 km jízdy bez přestávky a jídla jsem požádal o pauzu na jídlo v restauraci. Malá restaurace byla kousek od benzínky, ale má ochranka moc nadšená z mého výběru nebyla, tak mě aspoň uzavřeli do místnosti, kde nebyl nikdo jiný. Po večeři se mi ještě podařilo venku vyfotit pár lidí a pak už jsme pokračovali ve spanilé jízdě. Do Lahore jsme dorazili kolem osmé hodiny. Auto jsem zaparkoval u hotelu, který střežila hotelová ochranka, tak mě policajti nemuseli hlídat. Domluvili jsme se, že mě vyzvednou ráno v devět a doprovodí na hranice. V hotelu měli zdarma wifi, které fungovalo i v autě, tak jsem byl rád, že můžu být zase online. Na parkovišti celou noc řval generátor proudu (mají zde prý velké problémy s dodávkou elektřiny), tak jsem musel spát se zavřenými okny.