Jsem v Indii

Po mesici a 8.000 km jsem doputoval do New Delhi. Vice jak polovinu cesty jsem ujel na pouzity rostlinny olej a za pohonne hmoty utratil jen 50 Euro. Za mesic cestovani pres Turecko, Iran a Pakistan jsem utratil mene nez 100 Euro. Vetsinu cesty pres Pakistan jsem musel absolovat s policejnim doprovodem - ochranou a tak jsem toho moc nevidel a nezazil. V Indii uz zase cestuji svobodne a lide jsou pratelsti a cestovani v aute se zda lepsi nez v jizda v Pakistanu. V Delhi budu mit prezenatci auta na vystave Nanthan Award od 16-18.10 a tak tu zustanu nekolik dnu. Dalsi plany se teprve vytvari, ale rad bych jel do Nepalu. Na Pakistanskych hranicich jsme vzakl sebou doktora z Nepalu, ktery prave ukoncil studia v Nepalu a tak se u nej stavim.
Opet funguje mapa a tak muzete videt kde zrovna jsem. Behem par dnu doplnim blog a fotky.

Pakistan ralley

Ráno mě vzbudili policajti a hned nato začal zpívat mezuin z mešity, u které jsem spal, takže bych se stejně vzbudil. Venku byla ještě tma. Když jsem se podíval na hodinky, bylo teprve po páté. Na můj udivený dotaz, proč mě budí o hodinu dřive, mi odpověděli, že se měnil čas, a tak jsem musel vstávat a balit. Na cestu do Lahore, která byla cca 600 km, jsme vyrazili v půl osmé. Byla neděle, a tak po ránu nejezdilo moc aut, což jsem uvítal. Doprovodná auta se stále pravidelně střídala a já už je ani nepočítal a nenatáčel. Silnice byla většinou čtyřproudá, ale více jak 70 km / hod jsme stejně nejeli. Kličkovali jsme mezi náklaďáky, motocykly, koly, osly a krávami, a tak cesta moc rychle neubíhala. Docházela mi nafta, karty na benzínce nebraly, a tak jsme museli zajet do města vyměnit peníze. Bankomat mi visa kartu taky nevzal, ale naštěstí tu byla směnárna, a tak jsem vyměnil deset Euro. Když jsem přijel do Pakistánu, tak jsem vyměnil 100 000 riálů za 600 rupií (cca 240 Kč), a tak jsem za celý pobyt v Pakistánu utratil jen 20 Euro. Olej jsem nemohl sehnat, tak jsem načerpal 12 litrů páchnoucí nafty a přefiltroval posledních 30 l oleje, které jsem měl ještě z Turecka. Po 500 km jízdy bez přestávky a jídla jsem požádal o pauzu na jídlo v restauraci. Malá restaurace byla kousek od benzínky, ale má ochranka moc nadšená z mého výběru nebyla, tak mě aspoň uzavřeli do místnosti, kde nebyl nikdo jiný. Po večeři se mi ještě podařilo venku vyfotit pár lidí a pak už jsme pokračovali ve spanilé jízdě. Do Lahore jsme dorazili kolem osmé hodiny. Auto jsem zaparkoval u hotelu, který střežila hotelová ochranka, tak mě policajti nemuseli hlídat. Domluvili jsme se, že mě vyzvednou ráno v devět a doprovodí na hranice. V hotelu měli zdarma wifi, které fungovalo i v autě, tak jsem byl rád, že můžu být zase online. Na parkovišti celou noc řval generátor proudu (mají zde prý velké problémy s dodávkou elektřiny), tak jsem musel spát se zavřenými okny.

Pod policejním dohledem

V noci jsem se moc nevyspal, jednak bylo teplo a dusno a taky naše policejní hlídka před autem dělala občas rámus a já měl divné sny. Odjezd byl domluvený na osmou, a tak jsme vstávali už v sedm (jsme o 3 hodiny napřed). Posnídali jsme s policajty, kteří nám snědli všechny sladkosti. V osm hodin přijelo doprovodné vozidlo, tak jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Silnice byla trochu lepší, ale ve městech to byl opět uplný chaos, a tak jsem byl docela rád, že mi cestu proráží policejní auto s majákem. Ne, že by na něj brali řidiči a chodci nějaký velký ohled, ale trochu to pomáhalo, když mi stále nefungoval klakson. Asi po 20 km na nás vždy čekalo nové auto, a tak jsme vůbec nezastavovali. Připadal jsem si jako nějaká vládní delegace. Na oběd jsme zastavili v restauraci, kde měli klimatizaci. Měli jsme malý salát, čočku, chapaty (chléb) a náš pětičlenný doprovod ještě kuře. Celé to stálo jen cca 7 euro. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Sak????, kde mi měli spravit klaksón. Zjistili jsme, že moje dva nové klaksony nefungují, a tak jsme zapojili venkovní sirénu od alarmu. Policajtům se zvuk mé sireny líbil, a tak jsme se podrali městem až na křižovatku – Lahore / Karaci. Pavel si vyndal své kolo a připevnil na něj svá zavazadla. Pak nastal čas loučení. Trochu mě mrzelo, že budu sám, ale byl jsem rád, že jsme spolu mohli absolvovat zatím nejnáročnější úsek cesty. Pavel za doprovodu své policejní eskorty vyrazil směr Karaci a já směr Islamabád. Silnice byla konečně čtyřproudá a tak jsem ani nepotřeboval Pavla, který mi vždy hlásil, jestli zprava nejede nějaké auto. Policejní auta se střídala v pravidelných intervalech a kolem byla všude voda a konečně zeleno. Rostla tu rýže a občas palmy. Po setmění jsem požádal hlídku o zastávku na přenocování. Přisednul si ke mně jeden policajt, který uměl docela dobře anglicky, tak jsem byl rád, že si konečně můžu s někým popovídat. Byl od protiteroristické policie, tak mě zajímalo, jak je to s bezpečností. Moc informací jsem nezískal, ale vypadá to, že to není tak strašné, jak  to vypadá, ale jsou místa, kde by to mohl být nebezpečné. Po cca čtyřiceti kilometrech jsme zastavili na velké benzínce, kde jsem mohl přespat. Měli tu venku televizi, a tak jsem sledoval program. Reklamy byly podobné, dokonce v jedné mělo malé dítě řict Czechoslovakia. Boliwoodské filmy na Indickém programu byly ale dost jiné. Byl jsem dost unavený a taky jsem chtěl být trochu sám, tak jsem si domluvil budíček na šestou. O moji bezpečnost se staralo „jen“ pět pistolníků.

Cesta do Quetty

Když jsem ráno otevřel dveře, tak na mě udivěně koukaly dvě děti, které přijely s oslem nabrat vodu. Udělal jsem pár fotek a po ovesné kaši jsme vyrazili do hor. Krajina byla hornatá a většinou pustá. Jen občas se objevila malá vensice a v ní děti, které po nás chtěly propisky. Ze začátku jsme jejich požadavku moc nerozuměli, ale když si o tužky říkali i policajti, tak nám došlo, že je asi opravdu nemají, a tak si přiště vezmu velkou zásobu. Do Quetty jsme dorazili po obědě – no, spíš jen na její okraj, což úplně stačilo. Obklopen houfem dětí jsem se pokoušel udělat nějaké fotky místního hemžení, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Lidé a děti byli přátelští a stále se chtěli fotit. Pavel nakoupil jídlo na cestu a já zjistil, kde by mi mohli opravit klaksón, který přestal troubit úplně, což ve zdejších krajích může být problém. Bohužel byl pátek, kdy se muslimové modlí, a tak nikdo nepracoval. Vybaveni jídlem na cestu jsme vyrazili směr Lahore (cca 1500 km). Hned za městem mě upoutaly velké kouřící komíny cihelen. Zamířili jsme k nim. bylo jich tu více jak 30, a tak jsme zastavili u jedné, kde se kouřilo z komína. Hned nás tu přivítali a udělali nám malou exkurzi. Uprostřed velké hromady stál velký komín, ze kterého se kouřilo. Do otvorů přikrytých poklicemi sypali dva chlapi uhlí. Moc jsem nechápal, jak to celé funguje, ale majitel této cihelny nám řekl, že už tady vypaluje cihly 30 let. Po této zajímavé exkurzi jsem pokračovali v cestě. Na mapě jsme zjistili, že do Lahore vedou cesty dvě, a tak jsme se pokoušeli zjistit, která je ta lepší. To se nám podařilo až v místní restauraci, kde sedělo nebo leželo na vypletených postelích venku asi patnáct chlapů. Jeli jsme tou lepší cestou a po 100 km bude prý freeway. Jen těžko si můžu představit, jak bude v Pakistánu vypadat dálnice, ale pevně doufám, že lepší než ta dosavadní hlavní spojnice s Evropou. Před odjezdem k nám přijel policajt na motorce, že prý je náš eskort. Na malé motorce v sandálech vypadal trochu legračně. Na checkpointu si ale vzal pušku, tak už vypadal lépe. Cesta vedla horami podél afghánských hranic a občas byla velmi úzká. Po 20 km předal eskortu policejnímu autu, které jelo před námi. Moc jsme nerozuměli, jaké na nás tady číhá nebezpečí, ale když jsme viděli několik bouraček a stav silnice, tak jsme byli docela rádi, že máme průvodce. S policejním doprovodem jsme ujeli asi 60 km, když se začalo stmívat, a tak jsme jim řekli, že chceme přespat u řeky. To je prý moc nebezpečné, tak nás dovedli do vesnice, kde nás zavřeli v areálu místního „hotelu“. Aby se nám opravdu nic nestalo, tak nás tu ještě hlídalo 6 policajtů s puškami. Než jsme šli spát, tak jsem jim ještě promítnul fotky z cesty do Egypta. Klima se změnilo a my poprvé zažíváme vlhké teplo (cca 30 stupňů), tak všechny větráky běží na plno.

Cesta pouští

Ráno jsem přečerpal íránskou naftu do hlavní nádrže a po snídani jsme vyrazili směr Quetta (cca 400 km). Cesta byla docela dobrá – občas jen písečná duna, chybějící krajnice nebo asfalt. Po cca 100 km se silnice zúžila na šířku 1,5 auta, a tak vyhýbání obrovským namalovaným náklaďákům bylo složitější, obzvlášt‘, když zde platí pravidlo, že větší má přednost. Po dalších cca 50 km asfalt zmizel a na checkpointu, které jsou skoro v každé vesnici a kde se sami zapisujeme, nám řekli, že dosavadní cesta byla ta dobrá. Měli pravdu, zbytek cesty byl většinou bez asfaltu, a tak jsme do Quetty nedojeli. Když zapadlo slunce, tak jsme zaparkovali na checkpointu v horách u mešity. Bylo zde příjemně chladno a večer docela zima. 

Cesta do Pakistanu

Ráno jsme se vzbudili kolem sedmé hodiny, posnídali meloun a suchý chleba s fíkovou marmeládou a netrpělivě čekali na náš policejní doprovod, který nás měl eskortovat v 8 hodin k pakistánské hranici. Auto dorazilo kolem půl deváté vyrazili jsme na naši poslední cca 80 km cestu v Íránu. Do auta si k nám přisednul jeden voják a doprovodné auto nás opustilo asi po 20 km. Po několika zastávkách na „čekpointech“ jsme dorazili na hranice. Byla zde benzínka, ale naftu nám nechtěli prodat. Odbavení proběhlo v pohodě, do auta se Íránci skoro ani nekoukli, a tak jim nevadilo, že jsem byl déle v Íranu bez íránských značek. Při vjezdu mi říkali, že po 10 dnech musím mít íránské značky. Při výjezdu nám chybělo výstupní razítko, a tak jsem zaparkoval auto v Pakistánu a vrátili jsme se do Íránu pro chybějící razítko. Na pakistánské straně bylo vše ještě pohodovější a bez problémů. Na hranici jsme vyměnili zbylé peníze (100 000 rilů za 600 rupií), a tak mě celý dvanáctidenní pobyt v Íránu včetně superlevné náfty vyšel jen na 50 Euro. Po odjezdu z celnice jsem si asi po 500 m,  když se proti mně řítil velký pakistánský náklaďák, uvědomil, že jedu na špatné straně ( v Pakistánu se jezdí vlevo). Po dalším kilometru jízdy po levé straně jsem zajel moc blízko ke krajnici a najel na kámen, který mi poškodil ráfek, a tak jsme museli vyměnit levé přední kolo. Venku bylo skoro 40 stupňů, tak nám to dalo trochu zabrat. S pomocí ochotných pakistánců a dalšího zvedáku se nám to podařilo. Pavlovi došly cigarety, a tak jsme zastavili v první vesnici a já zaparkoval auto hned vedle kola, které vypadalo podobně jako Pavlovo. V restauraci jsme narazili na Bena – australského cyklistu, který projel na kole skoro celou Asii včetně Tibetu, Nepálu, Indie a Pakistánu a jel do Íránu. Pavel si s ním vyměnil cenné zkušenosti a po společné fotce jsme vyrazili dále. Na celnici nám říkali, že bychom neměli jezdit v noci, a tak jsme po západu zastavili v Y????, kde nám v místním „pneuservisu“ za 100 rupií (25 kč) opravili ráfek. Povečeřeli jsme v místní restauraci, kde bylo spousta mladých lidí. Jak jsme se dozvěděli, tak cestovali autobusem. část z nich byli mladí Afghánci, kteří jeli za prací do Evropy. Překvapilo mě, jak někteří dobře mluvili anglicky. Jejich přání bylo jet do ciziny a pak se oženit. Za 100 rupii (cca 15 kč) jsem povečeřel čočku s chlebem a paprikou a Pavel ještě kuře.

Auto jsme zaparkovali za plotem vedle restaurace a po odeslání satelitních zpráv jsme šli spát. 

Mahan - Bam

Ráno nás vzbudili dělnici, kteří hned vedle bagrovali velkou jámu. Přeparkoval jsem auta. Poté jsem šel vyfotit mešitu a podívat se na město z minaretu. Plánovali jsme dojet až k pakistánským hranicím (cca 600 km), a tak jsme vyrazili kolem 9 hodiny. Po cestě jsme se stavili v Bamu, které v roce 2003 zničilo velké zemětřesení. Nová část města byla jedno velké staveniště a staré město s hradem, které bylo téměř celé zničené, znovu stavěli z hlíny a na slunci vysušených cihel. Byl velmi zvláštní pocit procházet se městem, které bylo zničené zemětřesením. I když na obnově starého města pracovalo docela dost lidí, zabere asi ještě dlouho dobu. U Bamu jsem ještě doplnil nádrže levnou naftou a vyrazili jsme směr Zahedán. Většina cesty byla pouští s teplotou kolem 40 stupňů. V autě nemám klimatizaci, ale s otevřeným oknem to nebylo tak strašné. V Zahedanu, které je posledním velkým městem od pakistánských hranic, nám už nechtěli prodat žádnou naftu. Po smlouvání nám nabídli 20 l za 80.000 rialů což je asi 25x dráž než oficiální cena, a tak jsme odjeli směr k hranicím. Za městem jsme se zeptali u policejní kontroly, jestli můžeme jet k hranicím, ale řekli nám, že až ráno s policejním doprovodem. Dovolili nám přespat na parkovišti u policejní stanice a já jim nabídnul projekci fotek z cesty do Egypta. Rozbalil jsem kino přímo před policejní stanicí a má prezentace měla více jak 20 diváků. Asi v půlce dorazil velitel, kterého to trochu překvapilo, ale nechal nás být. Místo v šest prý pojedeme až v 8, a tak jsme padli do postele.

Yazd – Menhan

Ráno jsem posnídal s Markem a Ivou v jejich hotelu, u kterého jsem parkoval. Byl to úplně nový hotel a Iva s Markem byli velmi spokojení. Po snidani jsme se rozloučili a já vyrazil na skateboardu udělat ještě pár fotek. Uličky starého města a bazar byly moc zajímavé. Před odjezdem jsem u auta ještě narazil na skupinu studentů (hlavně studentek) architektury. Vyfotil jsem si je a zjistil, že budoucnost vidí dobrou. U auta jsem ještě potkal dva turisty, kterých jsem se ptal, jestli nejedou do Pakistánu. Přijeli do Íránu z Francie na kolech, ale nemohli dostat víza do Pakistánu, a tak musí přeletět do Indie. Žádné další spolucestující jsem teda nesehnal, a tak jsem vyrazil směrem k „moři písku“, o kterém píše Oldřich, že je jen jeden den cesty z Yazdu. Opravdu všude kolem byla jen samá poušť – většinou ale kamenitá a teplota kolem 40 stupňů. Za městem jsem ještě přečerpal naftu do kanystrů (na benzínce dávají jen do nádrže), doplnil nádrž 120 l nafty za 30 kč a vyrazil do moře písku. Uprostřed pouště, asi po 30 km, jsem uviděl osamělého cyklistu. Zastavil jsem a zjistil, že se jmenuje Pavel a že jede z Čech na kole. Oba jsme byli rádi, že nemusíme jet sami do Pakistánu. Pavel je už skoro 3 měsíce na cestě. Projel skoro stejnou cestu jakou já, ale na kole. Vyrazil směrem na východ bez konkrétnějších plánů, kam pojede. Za šedesát dnů ujel skoro 6 000 km. Kolo jsem naložil do kufru a byl jsem rád, že mám dalšího zajímavého spolucestujícího a Pavel taky uvítal možnost přejet poušť autem. Na cestě se mu zatím dařilo dobře a lidi, hlavně v Íránu, ho často zvali domů. V Hedvábné stezce jsme našli, že kousek za Kermanem v Manhanu je velmi zajímavá mešita Sufijského basníka ?????, který žil před 600 lety. To nás oba velmi zajímalo, a tak jsme kolem 7 hodiny dorazili do malého města v Manhanu. Hned po příjezdu nás přivítal mladý kluk, který mluvil dobře anglicky, a tak jsme s ním šli do mešity. Náš průvodce byl trochu zvláštní – hrozně moc chtěl mluvit anglicky a taky dost nadával na islám. V mešitě jsme se seznámili se starším pánem, který se sem přestěhoval a studuje tady korán a sufismus. Mluvil docela dobře anglicky, a tak jsem byl rád, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi může říct něco víc o islámu v Íránu. Byl velmi zajímavý a prý se účastnil Choejniho revoluce. K současné íránské vládě a duchovním byl dost kritický. Dozvěděl jsem se od něj, že hlavním důvodem ke svržení šáha před 30 lety bylo, že šáh a jeho rodina nectila islámské tradice. Prý i zakázali, aby ženy chodily zahalené, a tak jeho babička, která se nechtěla ukazovat odhalená na veřejnosti zůstala přes jeden rok schovaná doma. Celá jeho rodina prý žije v Americe, ale on chce být v Íránu. Také nám vyprávěl, že v Íránu žije více jak 20 milionů gayu a že prý našel způsob jak pomocí koránu tuto pro něj velmi špatnou situaci vyřešit. Současní Imámové ale o jeho nabídku nejeví zájem. Po tomto zajímávém setkani jsme se jeli ještě podívat na zahrady, které jsou kousek od centra, ale už byly zavřené. Rozloučili jsme se s naším „průvodcem“, zaparkovali hned vedle mešity a šli spát.

Cesta do Yazdu

Ráno nám místní věnovali má oblíbená granátová jablíčka, která rostla všude okolo, a dvě placky čerstvého chleba, a tak jsme měli super snídani. Po snídani jsme se vydali na průzkum našeho okolí. Brzo jsme zjistili, že se nacházíme uprostřed velmi starého – napůl rozbořeného města, kde stále žijí lidé a kde mají i plyn. Vypadalo to, že část města se postupně rekonstruuje. Před odjezdem k nám přijel chlap na motorce, a že prý ho máme následovat. Dovedl nás ke svému nedalekému domu, kde na nás čekala hostina – čaj, výborné cukroví a granátová jablíčka. Po hodině posezení v domě, kde možná byl i Oldřich, jsme vyrazili k cca 100 km vzdálenému Yazdu.

Ještě než jsme zastavili ve městě, nás tři mladí kluci, kteří jeli v autě vedle nás, pozvali na oběd. Zavedli nás do velmi hezkého hotelu a restaurace, který byl bývalým Karavanserájem, což je místo, kde se zastavovaly karavany, a tak možná i místo, kde se zastavil Oldřich. Oldřich o Yazdu píše, že je to třetí nejbohatší město Persie, že je nejblíže Horní Indii, že zde roste málé hroznové víno zelené jako tráva a že město je vzdáleno pouhý den od pouště, kterou Oldřich nazývá „moře písku“ . Vinice ani víno jsem nenašel, ale to, že jsme v poušti, bylo patrné ze čtyřicetistupňového vedra. Naši mladí hostitelé studují na místní soukromé universitě, ale pouze jeden mluvil dobře anglicky a moc ho nezajímalo, kdo jsme a co děláme. Jídlo v restauraci bylo velmi dobré. Pracovala tu jedna holka. Mluvila velmi dobře anglicky, tak jsem jí vysvětlil, že sháním pro mé auto použitý rostlinný olej. K mému vekému překvapení mi přinesla půl litru oleje z kuchyně. Olej prý vylévají, a tak více neměli. Přála by si, aby byl svět bez válek, a bojí se samoty. Byl jsem moc rád, že se mi konečně podařilo získat aspoň trochu oleje. Po obědě jsme se rozloučili s našimi hostiteli a jeli k hotelu, kde se ubytovali moji noví známí, a já zaparkoval auto. Hned vedle stála krásná mešita, která ma prý nejvyšší minarety v Íránu (50 m). Mešita byla velmi hezká a mladý průvodce nám ukázal a vysvětlil různé nápisy vytvořené z kachliček a ukázal kanály v podzemí. Po prohlídce mešity jsme vyrazili ke dvěma vežím ticha, které stojí nedaleko města a kam zaoriastriani (místní náboženství před Islámem) dávali mrtvá těla, která pak snědli ptáci. Trochu nám trvalo, než jsme objevili dva kopce, a když jsme se vyškrábali na vrchol, tak už byla skoro tma. Stáli jsme uprostřed pohřebiště, odkud jsou krásně vidět okolní hory a celé město. Dolů jsme slézali za tmy. Vrátili jsme se zpět do města a já zaparkoval auto hned vedle hotelu a šel si trochu odpočinout. Vzbudil jsem se až v deset večer a šel do blízké internetové kavárny „Happy Internet“, kde mě nechali až skoro do půlnoci. Na cestě zpět jsem kousek od auta narazil na veselou rodinku se třemi mladými holkami, které se hned chtěly se mnou fotit a byly jak utržené ze řetězu. Bylo zajímavé vidět veselé mladé lidi, kteří se chovají přirozeně. Ještě jsem udělal pár nočních fotek a šel spát.

Peršanky v Esfahanu

Cesta do Kashanu