Ráno jsem posnídal s Markem a Ivou v jejich hotelu, u kterého jsem parkoval. Byl to úplně nový hotel a Iva s Markem byli velmi spokojení. Po snidani jsme se rozloučili a já vyrazil na skateboardu udělat ještě pár fotek. Uličky starého města a bazar byly moc zajímavé. Před odjezdem jsem u auta ještě narazil na skupinu studentů (hlavně studentek) architektury. Vyfotil jsem si je a zjistil, že budoucnost vidí dobrou. U auta jsem ještě potkal dva turisty, kterých jsem se ptal, jestli nejedou do Pakistánu. Přijeli do Íránu z Francie na kolech, ale nemohli dostat víza do Pakistánu, a tak musí přeletět do Indie. Žádné další spolucestující jsem teda nesehnal, a tak jsem vyrazil směrem k „moři písku“, o kterém píše Oldřich, že je jen jeden den cesty z Yazdu. Opravdu všude kolem byla jen samá poušť – většinou ale kamenitá a teplota kolem 40 stupňů. Za městem jsem ještě přečerpal naftu do kanystrů (na benzínce dávají jen do nádrže), doplnil nádrž 120 l nafty za 30 kč a vyrazil do moře písku. Uprostřed pouště, asi po 30 km, jsem uviděl osamělého cyklistu. Zastavil jsem a zjistil, že se jmenuje Pavel a že jede z Čech na kole. Oba jsme byli rádi, že nemusíme jet sami do Pakistánu. Pavel je už skoro 3 měsíce na cestě. Projel skoro stejnou cestu jakou já, ale na kole. Vyrazil směrem na východ bez konkrétnějších plánů, kam pojede. Za šedesát dnů ujel skoro 6 000 km. Kolo jsem naložil do kufru a byl jsem rád, že mám dalšího zajímavého spolucestujícího a Pavel taky uvítal možnost přejet poušť autem. Na cestě se mu zatím dařilo dobře a lidi, hlavně v Íránu, ho často zvali domů. V Hedvábné stezce jsme našli, že kousek za Kermanem v Manhanu je velmi zajímavá mešita Sufijského basníka ?????, který žil před 600 lety. To nás oba velmi zajímalo, a tak jsme kolem 7 hodiny dorazili do malého města v Manhanu. Hned po příjezdu nás přivítal mladý kluk, který mluvil dobře anglicky, a tak jsme s ním šli do mešity. Náš průvodce byl trochu zvláštní – hrozně moc chtěl mluvit anglicky a taky dost nadával na islám. V mešitě jsme se seznámili se starším pánem, který se sem přestěhoval a studuje tady korán a sufismus. Mluvil docela dobře anglicky, a tak jsem byl rád, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi může říct něco víc o islámu v Íránu. Byl velmi zajímavý a prý se účastnil Choejniho revoluce. K současné íránské vládě a duchovním byl dost kritický. Dozvěděl jsem se od něj, že hlavním důvodem ke svržení šáha před 30 lety bylo, že šáh a jeho rodina nectila islámské tradice. Prý i zakázali, aby ženy chodily zahalené, a tak jeho babička, která se nechtěla ukazovat odhalená na veřejnosti zůstala přes jeden rok schovaná doma. Celá jeho rodina prý žije v Americe, ale on chce být v Íránu. Také nám vyprávěl, že v Íránu žije více jak 20 milionů gayu a že prý našel způsob jak pomocí koránu tuto pro něj velmi špatnou situaci vyřešit. Současní Imámové ale o jeho nabídku nejeví zájem. Po tomto zajímávém setkani jsme se jeli ještě podívat na zahrady, které jsou kousek od centra, ale už byly zavřené. Rozloučili jsme se s naším „průvodcem“, zaparkovali hned vedle mešity a šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat