Ráno jsme se vzbudili kolem sedmé hodiny, posnídali meloun a suchý chleba s fíkovou marmeládou a netrpělivě čekali na náš policejní doprovod, který nás měl eskortovat v 8 hodin k pakistánské hranici. Auto dorazilo kolem půl deváté vyrazili jsme na naši poslední cca 80 km cestu v Íránu. Do auta si k nám přisednul jeden voják a doprovodné auto nás opustilo asi po 20 km. Po několika zastávkách na „čekpointech“ jsme dorazili na hranice. Byla zde benzínka, ale naftu nám nechtěli prodat. Odbavení proběhlo v pohodě, do auta se Íránci skoro ani nekoukli, a tak jim nevadilo, že jsem byl déle v Íranu bez íránských značek. Při vjezdu mi říkali, že po 10 dnech musím mít íránské značky. Při výjezdu nám chybělo výstupní razítko, a tak jsem zaparkoval auto v Pakistánu a vrátili jsme se do Íránu pro chybějící razítko. Na pakistánské straně bylo vše ještě pohodovější a bez problémů. Na hranici jsme vyměnili zbylé peníze (100 000 rilů za 600 rupií), a tak mě celý dvanáctidenní pobyt v Íránu včetně superlevné náfty vyšel jen na 50 Euro. Po odjezdu z celnice jsem si asi po 500 m, když se proti mně řítil velký pakistánský náklaďák, uvědomil, že jedu na špatné straně ( v Pakistánu se jezdí vlevo). Po dalším kilometru jízdy po levé straně jsem zajel moc blízko ke krajnici a najel na kámen, který mi poškodil ráfek, a tak jsme museli vyměnit levé přední kolo. Venku bylo skoro 40 stupňů, tak nám to dalo trochu zabrat. S pomocí ochotných pakistánců a dalšího zvedáku se nám to podařilo. Pavlovi došly cigarety, a tak jsme zastavili v první vesnici a já zaparkoval auto hned vedle kola, které vypadalo podobně jako Pavlovo. V restauraci jsme narazili na Bena – australského cyklistu, který projel na kole skoro celou Asii včetně Tibetu, Nepálu, Indie a Pakistánu a jel do Íránu. Pavel si s ním vyměnil cenné zkušenosti a po společné fotce jsme vyrazili dále. Na celnici nám říkali, že bychom neměli jezdit v noci, a tak jsme po západu zastavili v Y????, kde nám v místním „pneuservisu“ za 100 rupií (25 kč) opravili ráfek. Povečeřeli jsme v místní restauraci, kde bylo spousta mladých lidí. Jak jsme se dozvěděli, tak cestovali autobusem. část z nich byli mladí Afghánci, kteří jeli za prací do Evropy. Překvapilo mě, jak někteří dobře mluvili anglicky. Jejich přání bylo jet do ciziny a pak se oženit. Za 100 rupii (cca 15 kč) jsem povečeřel čočku s chlebem a paprikou a Pavel ještě kuře.
Auto jsme zaparkovali za plotem vedle restaurace a po odeslání satelitních zpráv jsme šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat