Sběr oleje v Turecku

Ráno jsem se šel zeptat do restaurace na parkovišti, jestli nemají trochu oleje. Po ukázce fotek a vysvětlení anglicky mluvící obsluze, na co potřebuji použitý rostlinný olej, mi věnovali celé 2 litry. Pokračoval jsem po dálnici směrem na Istanbul. Dálnice byla většinou tříproudá téměř bez aut a já jsem dělal pravidelné zastávky v restauracích u každé benzínky. V Mc Donaldu ani u Burger Kingu jsem moc nepochodil, ale v další restauraci již ano. Po trochu složitějším vysvětlování, se kterým mi pomohl anglicky mluvící šef policie, jsem vyfasoval pět dvacetilitrových kýblů s olejem. Když jsem ale začal olej na parkovišti před restauací filtrovat, tak jsem zjistil, že olej je jen na povrchu a že pod ním se skrývá hustá hmota, kterou nelze přefiltrovat. Ze 100 l jsem nakonec získal necelých 20 a zbytek jsem zase vrátil udivenému zaměstnanci do restaurace.V restauraci měli zdarma wifi, které, jak jsem zjistil, je na většině restaurací, a tak jsem zůstal přes noc a doplnil informace o cestě na svém Internetu. Restaurace byla celou noc otevřená, zavírali až s východem slunce. Docela mě překvapilo, jak je v Turecku draho. To, že nafta stojí 2.80 a benzín přes 3.20, mně moc nevadilo, ale to, že jídlo bude dražší než u nás, jsem nečekal. Taky jsem moc nechápal, co tu lidé dělají, čím se živí. Při pohledu z auta jsem si připadal jako v Německu. 

Istanbul

V Istanbulu jsem byl jen 24 hodin, ale vzhledem k probíhajícímu ramadánu a pátku, kdy mají muslimové svátek, jsem o zážitky neměl nouzi. Ráno po páté hodině mě vzbudil zpěv muezzina z Modré mešity, vedle které jsem měl zaparkované auto. Můj plán byl navštívit muzeum v Aya Sofia a palác Topkapi. Začal jsem potkávat a fotit samé zajímavé lidi. Nejzajímavější setkání bylo se dvěma učitelkami angličtiny. Povídali jsme si více jak 2 hodiny. Obě učí angličtinu ve stejné škole, kde mají šedesát dětí. Šel jsem s nimi na večeři, která pro ně po patnáctihodinovém půstu byla vysvobozením z hladu a žízně. Jedna z nich už ani moc nemluvila a vypadala dost unaveně. Jedli jsme hned vedle Modré mešity v restauraci, která byla plná Turků. Jakmile se ozval zpěv oznamující čas modlitby a také západu slunce, tak se všichni vrhli na připravené jídlo a vodu a za půl hodiny byla restaurace skoro prázdná. Mé nové známé měly k večeři polévku a rýži s hovězím masem. Já jsem si dal jen polévku s rýží a salátem. S olejem to však byl vzhledem k probíhajícímu ramadánu větší problém. Hned první večer jsem sice dostal cca 5 l, ale většina restaurací neměla buď nic, nebo jen pár litrů a v Mc Donaldu mi nechtěli nic dát bez svolení vedení, což by v mém případě bylo asi dosti obtížné. Zážitků jsem měl až moc, a tak jsem o půlnoci odjel z Istanbulu a přespal na parkovišti za městem.

Na cestě do Turecka

Po 10 dnech v Bulhasku jsem dnes odpoledne vyrazil k tureckým hranicím. Agnieszka odjela autobusem do Polska a já ještě doplnil zásoby oleje o 120 l, které jsem dostal v Mc Donaldu na výjezdu ze Sofie. Ani jsme to nečekal a tak jsem byl rád, že nebudu muset lítat celý den po Istanbulu. V nádržích mám cca 250 l oleje a tak by cesta přes Turecko měla být OK. Večer jsem se ještě stavil v Plovdivu, kde jsem se setkal se dvěma chlápky co dělají přestavby aut na rostlinný olej a prodávají vyčištěný olej. Jak jsem se dozvěděl, tak ale mají preblém získat potřebné množství použitého oleje z místních restaurací. Noc trávím na benzínce OMW, kde mají zdarma WIFI a tak se mi snad podaří konečně aktualizovat mé foto a weby.

První den na cestě a natáčení

Do Traiskirchenu, jsem dorazil až v 5 hodin ráno. Kolem 11 přijeli rakouští filmaři, kteří chtějí natočit krátký dokzment o mojich cestách. Mé cesty budou součástí dokumentu kde bude několik lidí co cestují. Jako začátek cesty jsem navrhnul Trajskirchen, kde jsem pred 22 lety žil v táboře pro emigranty. Byl to trochu zvláštní pocit být zpět na místě odkud začala má cesta za svobodou. Po kratkém natáčení za branou tábora jsme vyrazili na cestu do Rumunska. Rakoušani měli pujčenou novou habridní hondu a tak nás sledovali. Po cestě jsme dělali různé zastavky a do Timisuary jsem dorazlili až kolem 11 hodiny večer. Přespali jsme na parkovišti před otelem kde byli ubytovaní rakušani a já byl rád že po týdnu se konečně trochu vyspím. 

Konečně na cestě

S nekolikaměsíčním zpožděním, způsobeným problemy s povolením cestovat mojim Eko autem do Číny jsem se 3.9.2008 vydal na cca 7 měsíční cestu po stopách Oldřicha Bohéma směr - Čína. Mojí snahou navštívít některá místa, která před 600 lety popsal ve svém cstopisise františkánský mnich Oldřich Bohém a ujet většinu cesty na použitý rostlinný olej. 

Na cestu jsem vyrazil s 300 l použitého rostlinného oleje a tak doufám, že se mi v Bulharsku a Turecku podaří sehnat další olej. Odjíždět na 6 měsíců není stejé jako, když jezdím jen na 1 měsíc a tak můj odjezd trochu náročný - no je tak když se dělá vše na poslední chvily. 

Plánoval jsme odjezd v 18 hod od Veletržního paláce, kde mám instalaci fotek a videí z cesty do Egypta. Když už jsém měl vše konečně sbalené, nebo spíš naházené do auta, tak mi vypadnul z kapsy muj mobil a smazaly se v něm všechny data a kontakty včetně pin kodů ke krednitním kartám. Tak, že ze slavnostního odjezdu nic nebylo a ja se musel najit potřebé kody ke kreditním kartám bez kterých by tato cesta nebyla možná. Odpoledne jsem, také zjistil, že můj satelitní modem není možné aktivovat a tak jsem ještě v 9 hodin večer instaloval ovladače na nový, který mi zapůjčila filma Navisat Stadler. V 10 hodin jsem konečně dorazil za Agniešžkou, která na mě čekala u známých a po večeři jsme o půlnoci konečně vyrazlili směr Vídeň, kde jsme měl v 10 ráno sraz s rakouskymi filmaři, kteří mě budou natáčet cestou do Bulhurska.