Horké prameny

Ráno jsem se rozloučil s francouzskou rodinou, která si šla vyřídit víza na íránský konzulát a já se vydal ke 40 km vzdálenemu městu  Sovisacalo, o kterém se zmiňuje Oldřich a kde měly být horké prameny. K mému velkému překvapení tam nebyly jen horké prameny, ale i starý hrad. Našel jsem hotel, ve kterém byly horké prameny, a seznámil se s recepčním, který mě zadarmo pustil do bazénu s horkou vodou, kde jsem byl úplně sám. Vysvětlil jsem mu, proč tu jsem, a ukázal fotky. Zajímalo ho mé auto a v kuchyni objevil 1,5 litru oleje, které mi věnoval. Chtěl mluvit anglicky, a tak mně dělal průvodce na hrad, který je nad městem. O historii hradu mi toho moc neřekl, ale dozvěděl jsem se, že je ženatý a má dvě děti a vydělavá cca 500 Euro měsíčně jako recepční v hotelu. Vyměnili jsme si kontakty a já pokračoval v cestě. Asi po 10 km jsem uviděl starý kamenný most, o kterém je zmíňka v průvodci po Hedvábné stezce od Davida Gladiše. Most zde stál již 100 let předtím než přes něj musel přejít s karavanou Oldřich. Most byl z jedné strany zavřený, a tak jsem si na něm udělal malý piknik. Po cestě jsem ještě svezl dva domorodce. Jeden z nich měl malý buben, a tak mi v autě zazpíval. V okolí měst a vesnic rostly hlavně slunečnice a u silnice prodávali obrovské hlávkové zelí. S napětím jsem očekával, kdy se objeví bájná hora Ararat, na kterou chtěl Oldřich vystoupit. Asi 20 km před Dogubayzintem se náhle objevila s vrcholkem zahaleným v mracích. V Dogubayzintu jsem zaparkoval auto ve městě před internetovou kavárnou, ze které mi do auta natáhli kabel, a tak jsem celou noc strávil na Internetu. Místní byli opět velmi přátelští, nosili mi do auta čaj a kabel mi nechali zapojený celou noc. Ukázal jsem jim své album, ale asi špatně pochopili moji nabídku, že jim dám 1 fotku a odnesli celé album.

Dvojčata v Erzurumu

Ráno bylo krásné počasí, a tak jsem přefiltroval olej, který jsem dostal v Tapezunu, a vydal se krásnou horskou krajinou k 100 km vzdálenému Erzurumu. Okolo cesty byly jen holé skály a občas malá vesnice a lomy. Asi 50 km od Erzurumu mě zastavili policajti (poprvé v Turecku), že jsem prý jel 101 km/h a měl jsem jet jen 90. Snažil jsem se jim vysvětlit, že mám před sebou dlouhou cestu a že mám jen 10 lir. Pokuta byla 100 lir a prý ji můžu zaplatit až na hranicích – 50 Euro. Ukázal jsem jim, jak se dá jezdit na olej, a udělal fotku na památku. Už jsem si myslel, že policie, které je v Turecku hodně, žádná auta nestaví, a tak to byla docela dobrá zkušenost. V další vesnici jsem zastavil u benzínky, kde jsem si nechal umýt auto. Potkal jsem tam jednoho chlápka, který uměl anglicky, a tak jsem se snažil zjistit, jestli jsou v okolí nějaké doly, o kterých se Oldřich zmiňuje. Jak jsem po cestě viděl, tak dolů je v okolí hodně. Velmi ho zaujala možnost jezdit na olej, a tak jsem mu dal na sebe kontakt. Před Erzorumem jsem vzal místního, který stál u cesty. Anglicky neuměl, a tak jsme si moc nepopovídali. Jen jsem zjistil, že je ženatý a má 3 děti. Když jsem ho vysazoval na začátku Erzorumu, tak mě předjelo zelené obytné auto vemi podobné mému, a tak jsem za ním vyrazil. Dohnal jsem ho na světlech a zjistil, že to jsou Francouzi – kluk s černoškou. Zastavili jsme v centru a já zjistil, že mají dvě šestiměsíční dvojčata a že jsou s nima již 4 měsíce na cestě a jedou také do Indie. Cestovat chtějí čtyři roky. Chtěli jsem se jít někam najíst, ale vzheledem k ramadánu žádná restaurace nebyla otevřená, a tak jsem je pozval ke mně „domů“, kde jsme se zavřeli před zvědavými Turky, pro které jsme byli velká atrakce. Dvojčata byla opravdu moc krásná, udělal jsem jim prostor na mojí posteli, kde se mohli plazit. Po našem pozdním obědě jsme na žádost velitele dopravní policie přeparkovali auta a vydali se na prohlídku města. Erzurum je další město, o kterém Oldřich píše, že je to nejvýše položené město na světe. Leží ve výšce 2000 m a má přes půl milionu obyvatel, čemuž se mi nechtělo věřit. Objevili jsme starou mešitu a školu, která zde byla již ve 12. století. Černoška a dvojčata budila velkou pozornost a místni se chtěli fotit, a tak jsem byl ve svém živlu. Nakonec jsem vyfotil děti, které nabíraly vodu u studny. Na cestě zpět jsem se jěště stavil v jedné restauraci, kde večeřeli Turci, kteří mě hned zvali dál a zajímalo je, co tu dělám a kam jedu. Ukázal jsem jim své album a vysvětlil, že sháním olej, žádný ale neměli. Přeparkovali jsme auta a já hned usnul. 

Po stopách Oldřicha Bohéma

Ráno jsem se šel podívat na kostel Sv. Sofie, který zde stál již v době, kdy Trapezunt navštívil Oldřich. Kostel byl později používán jako mešita a od padesátých let slouží jako muzeum. Byl to pro mě zvláštní pocit stát na místě, kde musel být i Oldřich, a dívat se na pozůstatky nástěnných maleb s křestanskými motivy. Z kostela byl hezký výhled na město a na moře. Po tomto prvním setkání  jsem se vydal na cestu ke klášteru Soladana, který je ve skalách asi 30 km od Trabezuntu. Za Tarepuntem jsem zastavil v jedné vesnici, kde byl zaparkovaný červený turecký obytný vůz. Jeho majitel měl hned vedle pekárnu a rád mi ukázal vnitřek auta. Kromě koupelny tam měl velký rozkládací gauč a DVD s televizí. Cestuje ale prý jen po turecku a obytné auto mu dělal jeho kamarád. Líbilo se mu moje auto, ale o levný pohon na použitý rostlinný olej moc zájem neměl. Tak jsem si ho aspoň vyfotil. Vedle u stánku jsem nakoupil kilo lískových ořechů, které rostou všude okolo, a ještě jedno kilo fíků. Na cestě ke klášteru jsem zastavil turistům, kteří stáli kousek u silnice. K mému překvapení se jednalo o Poláka a Češku, kteří cestují měsíc po Turecku a měli také namířeno k nedalekému kláštěru, a tak jsem je vzal s sebou. Vyměnili jsme si své dojmy z Turecka a shodli jsme se na tom, že je to tu mnohem dražší, než jsme čekali. Kláštěr byl velmi těžko přístupný. Byl přilepený na skále a vedla k němu strmá cesta, a tak se můj Olda (mé auto) trochu zapotil a já při pohledu dolů občas také. Klášter byl bohužel jen částečně přístupný a nikdo nemluvil anglicky, a tak jsme si jen prohlídli nástěnné malby a společně poobědvali. Další místo, které jsem chtěl najít, byl hrad Zigana, o kterém se zmiňuje Oldřich. Na mapě jsem našel kopec Ziganu, přes který vede ve 2 300 m silnice do Ersurumu. Ptal jsem se po cestě několika lidí, ale o hradu nikdo nic nevěděl, a tak jsem aspoň vyfotil ceduli s napisem Zigana. Své nové známé jsem vysadil pod Ziganou a již za tmy jsem pokračoval v cetě do Erzurumu. Cesta vedla v horách ve výšce 1500-2000m.  Po cca 100 km jsem zastavil a přespal na parkovišti 

Atatürkova lod’ v Samsunu

Ráno jsem se probudil a zaplaval v moři. Voda mi připadala docela teplá. Když se přehnala bouřka, tak jsem se vydal na prohlídku lodě, u které jsem spal. Jak jsem zjistil, tak to bylo nové muzeum slavného Atatürka (otce Turků ), lodˇ se jmenovala Banderama a byla replikou lodi, na které z Istanbulu do Samsunu přijel Atatürk a kde se svými blízkými plánoval osvobození Turecka. Vzhledem k tomu, že se jednalo o repliku a že lod’a celý areál muzea byl otevřen teprve před několika lety, to na mě působilo trochu moc ideově. Po prohlídce lodi a muzea v podpalubí, kde byly hlavně fotografie Atatürka, jsem se vydal na cestu do Trapezuntu. Celá, cca 300 km dlouhá, cesta vedla hned podél Černého moře po nové čtyřproudé silnici. Jak jsem se později dozvěděl, díky této nové silnici bylo zničeno spousta pláží. Do Trapezuntu jsem dorazil v osm hodin večer a po krátkém dohadování na ceně za parkování, za které chtěli 4 YTL za hodinu, což mi připadalo přehnané, jsem cenu usmlouval na 3 YTL. Hned v první restauraci, kam jsem šel pro olej, jsem narazil na dobře mluvícího chlápka, kterému jsem vysvětlil, že hledám místa, která navštívil před 600 lety Oldřich. Pracoval jako lodní mechanik pro Chevron, a tak ho moc zajímalo, jak se dá jezdit na rostlinný olej. Majitelka restaurace mi přinesla 20 l oleje a já měl radost, jak dobře začala má cesta v Trapezuntu, odkud začíná Oldřichův cestopis. Dozvěděl jsem se, že v Trapezuntu je starý křestanský kostel Sv. Sofie (Aya Sofia), který zde stál již před příjezdem Oldřicha. Taky znali Ziganu (horu), která leží na cestě do Erzurumu a kde by měl být hrad stejného jména, který popisuje Oldřich. Ještě jsem se dozvěděl, že nedaleko Trapezuntu je starý těžko přístupný křestanský klášter Sumela, který zde byl už před Oldřichem. Na cestě k Mc Donaldu jsem ještě potkal kluka, který prodával pusinky a který byl tanečník a měl prý českou holku Lenku. Jak z něj ale později vypadlo, tak těch holek měl asi více. V Mc Donaldu jsem se seznámil se studenty, kteří mi pomohli vysvětlit vedoucí moji potřebu oleje. Ta pro mé „ekologické“ aktivity ale neměla moc pochopení a odkázala mě na vedení Mc Donaldu v Turecku. Jak jsem se už dozvěděl v Istanbulu, tak Mc Donald v Turecku použitý olej prodává, a to docela draho. Takže z oleje nic nebylo. Moji noví známí mě zavedli do kavárny, kde měli wifi Internet a kde mi nabídli zdarma čaj a koláč. Moc se jim líbily moje fotky a já zjistil, že majitelka se narodila v Německu a její sympatický manžel měl zájem o mé auto na olej. Nabídli mi přespání u nich doma a já jim ukázal můj mobilní domeček. Parkoviště už nikdo nehlídal, a tak jsem jel k muzeu Aya Sofia. Na cestě jsem potkal mladého kluka, který mně ukázal cestu, a se kterým jsem si ještě povídal v autě. Bylo mu 22 let, studuje vysokou školu a bude učitelem. Jezdí jako steward v dálkových autobusech. Jeho největší přání je se oženit. Prozradil mi, že nemá žádnou „girlfiend“, protože je to moc drahé, a také, že je ještě panic. Popřál jsem mu, aby se mu jeho přání brzo splnilo, a kolem druhé ráno jsme se rozloučili.

Cesta do Samsunu

Ráno jsem nastartoval motor, který jsem večer zapomněl přepnout na naftu a v závalu dýmu a zápachu hranolek jsem vyrazil směrem k Samsunu. Za dálnici z Istanbulu k odbočce na Samsun (cca 300 km) jsem zaplatil 6 YTL (cca 3 Eura). Čtyřproudá silnice vedla přes krásné hory. Když už se začalo stmívat, tak jsem zastavil u jednoho většího motorestu, kde mi ale žádny olej nedali. Ve vedlejší pekárně zrovna večeřeli dva pekaři, kteří pekli velké chleby, které nazývali Trabzun Ekmek. Pekárně a velkým chlebům jsem nemohl odolat, a tak jsem jim udělal pár fotografií. Když zjistili, že jsem z Čech, ukázali mi v novinách fotku Milana Baroše, který (jak jsem se od nich dozvěděl) ted‘ hraje za Galatasaray Istanbul a prý dal zrovna 2 góly, tak z něj byla hvězda. Jak se později ukázalo, skoro všichni tu znají Baroše, tak mi ta Barošova sláva přišla vhod, když nevěděli, co to je Czech Republic. Ukázali mi, jak se vyrabí chléb, a jeden 2.5 kg Trabzun Ekmek, který stal 5 YTL, mi darovali na cestu. Na oplátku jsem jim dal své fotografie, ukázal, jak se dá jezdit na frit’ák, a svezl je domů. Po cestě jsem se dozvěděl, že jeden z nich je učitelem a oba byli svobodní a „no girlfriends“. Cestou jsem ještě zakoupil výborný žlutý meloun (jen 3 YTL) a pokračoval přes hory k moři. Silnice byla opět výborná, a tak jsem do Samsunu dorazil kolem 1 hodiny ráno. Můj plán byl přespat někde u moře, a tak jsem zajel k velké lodi, která, jak se ukázalo, byla vytažená na suchu. Zastavil jsem u vjezdu na pláž. Za chvíli ke mně přišel hlídač, že tu nemůžu parkovat. Hned za ním ale přišel další chlap, který mě již vítal slovy „welcome to Turkey“ a „no problem“, a tak jsem vjel dovnitř. Jak se záhy ukázalo, tak tam sedělo 10 dalších strážníku v civilu a popíjeli čaj. Když jsem jim řekl, že jsem z Čech, tak se hned pochlubili pistolemi CZ. Jeden z nich uměl trochu anglicky, tak jsem jim ukázal fotky z cesty do Egypta a vysvětlil mou cestu do Indie a ukázal, jak se dá jezdit zadarmo na rostlinný olej. Po společné fotografii se se mnou rozloučili a uzavřeli mě v areálu s jedním strážcem a třemi psy.