Ráno jsem se rozloučil s francouzskou rodinou, která si šla vyřídit víza na íránský konzulát a já se vydal ke 40 km vzdálenemu městu Sovisacalo, o kterém se zmiňuje Oldřich a kde měly být horké prameny. K mému velkému překvapení tam nebyly jen horké prameny, ale i starý hrad. Našel jsem hotel, ve kterém byly horké prameny, a seznámil se s recepčním, který mě zadarmo pustil do bazénu s horkou vodou, kde jsem byl úplně sám. Vysvětlil jsem mu, proč tu jsem, a ukázal fotky. Zajímalo ho mé auto a v kuchyni objevil 1,5 litru oleje, které mi věnoval. Chtěl mluvit anglicky, a tak mně dělal průvodce na hrad, který je nad městem. O historii hradu mi toho moc neřekl, ale dozvěděl jsem se, že je ženatý a má dvě děti a vydělavá cca 500 Euro měsíčně jako recepční v hotelu. Vyměnili jsme si kontakty a já pokračoval v cestě. Asi po 10 km jsem uviděl starý kamenný most, o kterém je zmíňka v průvodci po Hedvábné stezce od Davida Gladiše. Most zde stál již 100 let předtím než přes něj musel přejít s karavanou Oldřich. Most byl z jedné strany zavřený, a tak jsem si na něm udělal malý piknik. Po cestě jsem ještě svezl dva domorodce. Jeden z nich měl malý buben, a tak mi v autě zazpíval. V okolí měst a vesnic rostly hlavně slunečnice a u silnice prodávali obrovské hlávkové zelí. S napětím jsem očekával, kdy se objeví bájná hora Ararat, na kterou chtěl Oldřich vystoupit. Asi 20 km před Dogubayzintem se náhle objevila s vrcholkem zahaleným v mracích. V Dogubayzintu jsem zaparkoval auto ve městě před internetovou kavárnou, ze které mi do auta natáhli kabel, a tak jsem celou noc strávil na Internetu. Místní byli opět velmi přátelští, nosili mi do auta čaj a kabel mi nechali zapojený celou noc. Ukázal jsem jim své album, ale asi špatně pochopili moji nabídku, že jim dám 1 fotku a odnesli celé album.
Žádné komentáře:
Okomentovat