Konec ramadanu v Teheránu

Ráno jsem vyrazil na prohlídku obrovského dómu, který si jako své mausoleum nechal postavil Mongolský chán. Jedná se o jednou z nejvyšších cihlových kopulí. Bohužel vnitřek již více jak čtyřicet let zakrývá obrovské lešení. Z prvního patra jsem udělal foky okolí. V místní knihovně jsem se seznámil s archeologem, který zde pracuje a napsal soustu knich o historii Íránu. Zrovna dokončuje knihu Hedvábné stezky v Íránu. O Oldřichovi a jeho cestopisu ale nic něvěděl, zato já jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací o tomto městě. Dóm byl prý postaven během pouhých deseti let a jeho dekorace zabrala další tři roky. Město v době návštěvy Oldřicha mělo více jak půl milionu obyvatel a mongolští vládci si ho zde postavili, protože jim okolní krajina připomínala Mongolsko. I když z původního města zbylo jen několik budov, bylo opět zajímavé si představit, jak to zde asi vypadalo, když tu byl Oldřich. Oldřich píše, že zde král Peršanů tráví jen léto a že na zimu jezdí ke Kaspickému moři. Tuto informaci ale místní historici popřeli. Před odjezdem jsem se ještě podíval na hrobku, která je asi 2 km od centra, a vyrazil do Teheránu. Do Teheránu jsem dorazil kolem osmé hodiny a zaparkoval nedaleko F…. Dnes končí ramadán, a tak jsem čekal, že bude na ulicích spousta lidí, ale ulice byly skoro pázdné a většina obchodů zavřených. U místních veksláků se mi podařilo vyměnit dalších 20 Euro, a tak jsem zašel do blízké restaurace. Dal jsem si pizzu a seznámil se tu se sedmnáctiletým studentem, jehož přáni je být jako Einstein. Na cestě k autu jsem si dal můj oblíbený melounový koktejl. V „koktejl baru“ mě oslovili dva mladí kluci, kteří mluvili velmi dobře anglicky. Měli tři dny volno, tak chtěli vyrazit do města. Pozval jsem se k sobě. Dali jsme si čaj a povídali. Jednomu z nich bylo 25 let a učí angličtinu, pracuje 12 hodin denně. Vyprávěl mi, že je ještě panic a že nemůže sehnat žádnou holku. Všechny holky prý mají zájem jen o kluky z bohatých rodin. Jeho největší přáni je mít vlastní rodinu a žít v jiné zemi. Ulice Teheránu po půlnoci byly skoro prázdné, tak jsme vyrazili na noční projížďku městem. Nic moc zajimavého jsem sice neviděl, ale udělal jsem si malou představu o tomto patnáctimilionovém městě. Rozloučili jsem se ve tři ráno a já chtěl dojet za město a přespat na dálnici do Esfahánu. Už začínalo svítat a já náhle uviděl obrovskou mešitu, u které staly jeřáby. Když jsem k ní přijel, zjistil jsem, že se jedná o mešitu věnovanou Chomejnímu. Na parkovišti všude spalo spousta lidí, a tak jsem tu přespal i já. 

Cesta do Sultanova mesta

Ráno jsem ještě udělal pár fotek v Kandovanu a vydal se na cestu do „Sultánova města“ (Sultanyeh), které v době návštěvy Oldřicha bylo městem hlavním. Nechtěl jsem jet stejnou cestou zpět přes Tabriz, a tak jsem vyrazil podle GPS přes hory, kde měla být cesta až k dálnici. V první vesnici ale asfaltová cesta skončila a domorodci mi vysvětlili, že tady cesta nevede. Další pokus skončil stejně, ale nasednul ke mně jeden kluk, který mi ukázal kratší cestu do Teheránu. Vysadil jsem ho u nemocnice, kde měl otce. Propletl jsem se se zácpou až na silnici do Teheránu. Prvních cca 20 km byla cesta jen dvouproudá, ale zbytek už byla šestiproudá dálnice až do Teheránu. Na dálnici jezdilo málo aut a před západem slunce jsem zastavil u jedné malé vesnice, kde sušili kravince a pobíhaly děti. Když jsem se přiblížil s foťákem, tak po mně začaly hazet malé kameny, ale pak jsme se spřátelili a já mohl fotit, ale jen muže. Domy byly hliněné a jídlo vařili v díře v zemi. Dal jsem jim kilo lískových oříšků a pokračoval v cestě do Sulnayeh. Do bývalého sultánova města jsem dorazil až za tmy a velmi mě překvapilo, že se jedná jen o malou vesnici. Zaparkoval jsem hned vedle jedné z mála restauraci naproti Dómu – obrovskému mausoleu, které zde zůstalo z doby, kdy Sultanyeh bylo hlavním městem a kdy ho navštivil Oldřich. V restauraci, kde už zavírali, jsem si dal polévku s rýží a šel spát. 

Kandovan

Ráno mě Husain vzbudil v 7 hodin, ale že prý se mnou jet nemůže, a tak jsme se rozloučili. Posnídal jsem meloun, který mi Husain večer koupil, a vydal se směrem k vesnici Kandovan, která leží 40 km od Tabrízu a je, podobně jako turecká Kappadokia, vytesaná ve skále. Po cestě se mi podařilo naplnit celou nádrž – 86 l za 14.000 rialů. Do Kandovanu jsem dorazil po obědě a byl jsem tu jediný turista. Za 1.000 rialů jsem koupil v místním obchodě půl kila sušených meruněk, za 2.500 riálů půl kila mandlí a za 200 rialů dvě chlebové placky. Poobědval jsem v autě. Když začalo pršet, tak jsem si šel lehnout. Vzbudil jsem se, když už skoro zapadalo slunce, a tak jsem vyběhnul, abych aspoň něco nafotil. Místní byli přátelští, ale ženy se fotit nechtěly. Fotil jsem tedy domečky ve skalách, děti a chlapy. Plánoval jsem večer jet do ::: , dalšího města které popisuje Oldřich a kde měl v té době letní sídlo vládce Persie. Přišli ke mně dva kluci, co mluvili velmi dobře anglicky, a tak jsme si začali povídat. Studují na nedaleké univerzitě a teď mají ve škole prázdniny, a tak sem přijeli na výlet. Byl čas večeře, oni už 15 hodin nic nepili a nejedli. Pozval jsem je ke mně „domů“ a zatopil jsem. Vyprávěli mi, že by chtěli taky cestovat a že moc spokojení tu nejsou. Pozvali mě k nim na univerzitu, kde mají Internet, ale bylo to opačným směrem, a tak jsme se rozloučili a já vybral fotky a dopsal blog. Ve tři ráno začal hodinu vyhrávat místni rozhlas, a tak jsem byl rád, že jsem ještě nespal – a to jsem si myslel, že ve vesnici bude větší klid než ve městě. 

Tabríz

Ráno jsem pokračoval v cestě do cca 200 km vzdáleného Tabrízu. Silnice na rozdíl od tureckých superdálnic byla jen dvouproudá, s mnohem více auty a mnohem menším počtem benzínek, u kterých byly fronty. Respekt budí hlavně staré velké náklaďáky. Skoro celý den poprchávalo, a tak jsem zastavil jen u jedné malé vesnice, kde jsem udělal pár fotek. Do Tabrízu jsem dorazil po obědě a zažil zřejmě pravidelnou zácpu, při které silniční pravidla moc neplatí, a tak nejdůležitější součást auta je klakson, který mi opět přestal fungovat. Tabríz má 1.5 miliónu obyvatel, což mi v porovnání s milionovou Prahou vůbec nepřipadalo. Najít v centru místo na zaparkování mé dodávky bylo téměř nemožné, a tak jsem zastavil přímo na hlavní ulici, kde sice byla značka zákaz stání, ale kde stálo spousta aut, a tak jsem tam taky zaparkoval. Místní mi řekli, že jako cizinec je to v pohodě, a tak jsem se vydal směrem k bazaru, který měl být jeden z nějvětšich v Íránu. Po chvíli mě oslovil jeden Íráčan a dovedl mě do směnárny, kde jsem vyměnil 20 Euro za 270.000 rialů. Prozradil mi, že je mu 35 let a že dodělává PhD. a až ho dodělá, ožení se. Trochu mě překvapila jeho snaha mi pomoci a když viděl, že už nic nepotřebuji, tak se rozloučil. Bazar byl opravdu velký se spoustou různých věcí a jídla. Koupil jsem fíky a sýr a dostal v pekárně nějakou sladkou placku. Oldřich o Tabrízu píše, že je to nejbohatší město ve kterém je všechno zboží a myslím, že ve velkém  bazaru opravdu najdete skoro všechno. Oldřich se také zmiňuje, že v Tabrízu je jakýsi posvátny „suchý“ strom. O něm ale bohužel nikdo nic nevěděl. Kousek od bazaru jsem objevil starý arménský kostel, který prý pochází až ze 7. století. Kostel je většinou zavřený a já měl štěstí, že tam byl správce, který mě pustil dovnitř. Bohužel mluvil jen trochu rusky, a tak jsem se dozvěděl, že bohoslužby jsou v něm jen několikrát v roce. V jednom obchodě jsem se seznámil s dobře anglicky mluvícím prodavačem, jehož přání bylo jet se podívat do Evropy. Skoro celý den jsem nejedl, všechny restaurace byly zavřeny, a tak jsem začal hledat nějakou restauraci, kde bych se mohl po západu slunce najíst. Pozdravil mě jeden muž, který nemuměl anglicky, ale ukazoval jídlo. Někomu volal, a pak mi předal telefon. Byla to žena, která mluvila anglicky. Říkala, jestli můžu 15 minut počkat. Myslel jsem, že mě chce pozvat na večeři. Mezitím jsem potkal mladého prodavače, který mluvil dobře anglicky. Začal jsem se s ním bavit.  Za chvili mi opět podal telefon a já vysvětlil, že nic nepotřebuji. S prodavačem jsem natočil rozhovor. Mezitím se u nás zastavil další kluk, který taky mluvil anglicky, a tak jsem ho hned vyzpovídal. Jmenoval se Husain, je mu 25 let a studuje na univeritě literaturu. Vysvětlil jsem mu, že sháním použitý olej a jestli mi může pomoct nějaký sehnat. Souhlasil, a tak jsme vyrazili. Do západu zbývalo už jen 30 min. Bohužel jsme nenarazili na žádnou restauraci, kde by mohli olej mít, a tak jsem apoň koupil rajčata. Vedle nás se zastavila holka a já se jí zeptal, jak se má. Mluvila dobře anglicky, tak jsem si začali povídat. Pro mě to bylo velmi zajímavé mluvit taky s nějakou ženou, které musí byt v Íránu skoro celé zahalené v černém. Jmenuje se Darija, je jí 25 let a studuje na univerzitě grafiku a chce dělat umění. Chtěl jsem ji pozvat na večeři, ale říkala, že někam musí, a tak jsme šli s ní. Vysvětlil jsem jí, proč jsem přijel, přečetl, co o Tabrízu píše Oldřich a natočil s ní rozhovor. Její přání je jet do Itálie a je ráda, že je svobodná, zatím nemá žádného kluka. Stavili jsme se u Modré mešity, která byla zavřená a stále v opravě po zemětřesení před 50 lety. Na žádnou restauraci jsme nenarazili, a tak jsem se stavili na melounový koktejl. Byl výborný, a tak místo večeře jsem si dal rovnou dva. Stál jen 800 riálů (cca 2 Kč), ale platit mi moji společníci nedovolili. Venku začalo pršet, tak jsme počkali, až přestane. Bylo už skoro 11 hodin a Darjia už musela domů. Rozloučili jsme se a vyměnili si kontakty. Po chvíli hledání jsme našli mé auto a já odvezl Husaina domů. Chtěl, abych u něj přespal, ale já zaparkoval před barákem a domluvili jsme se, že se ráno v 8 sejdeme a že pojede se mnou do Teheránu. 

Cesta do Iránu

Ráno jsem ještě využil připojení na Internet a po obědě jsem vyrazil na prohlídku paláce Isaca Pasi, který je na kopci hned za městem. Palác byl bohužel v rekonstrukci, a tak se dal prohlédnout jen zvenku. Z kopce byl ale krásný pohled na krajinu. Na parkovišti jsem se seznámil s Adamem, sedmnáctiletým klukem, který tam prodával náhrdelníky. Jeho přání je být učitelem angličtiny a na mou otázku, jestli má holku, mi sdělil, že je to pro něj moc drahé. Do města jsem svezl dva domorodce a vydal se k nedaleké íránské hranici. Po cestě mě zaujala malá kurdská vesnice pod Araratem, a tak jsem se zastavil a udělal spoustu fotek dětí a Araratu. Na hranicích byla několikakilometrová fronta nákladních aut, kterou jsem ale předjel. Po odbavení na turecké straně, které bylo bez problému, se otevřela velká železná vrata a já vjel do Íránu. Hned se mě ujal pohraničník, který mě zavedl dovnitř. Tam mi nejdříve zkontrolovali pas a pak jsem šel vyřídit auto. Všichni byli velmi přátelští a komunikovali v angličtině. Potřebovali kopii mého pasu a víza, ale byl problém, že v kopírce, která ležela na zemi, nebyl žádný papír. Jeden voják, co taky něco kopíroval, mi jeden list papíru věnoval a já okopíroval pas a vízum, ale bohužel přes sebe. Takže mi zbýval ještě den pokus na druhou stranu, který se naštěstí podařil. Zrovna zapadalo slunce, a tak celníci spěchali se po celodenním půstu najíst a napít. Když se posilnili, tak mi zběžně prohlédli auto a já jim ukázal, jak se dá ujet 4 000 km na 10 l nafty. Auto se jim líbilo, a tak jsem je ještě vyfotil a vyrazil do Íránu. Vzhledem k ramadánu, kdy jsou restaurace většinou zavřené, jsem v Turecku nasbíral v pěti restauracích jen cca 30 l oleje, a tak již pomalu olej docházel. V prvním městě jsem vyměnil 10 tureckych lir (cca 5 Euro), za které jsem u taxikáře dostal 15 000 riadů. Vůbec jsem nechápal, jaký je kurz, ale 15 000 mi připadalo OK. Zastavil jsem se u dvou benzínek, kde ale neměli žádný diesel. Věděl jsem, že v Íránu je benzín a nafta na příděl a že může byt problém sehnat naftu. Na další benzínce naftu měli a dali mi 30 l, za které jsem zaplatil jen neuvěřitelných 5 000 rialů (cca 10 kč) ( 1 l nafty 165 rialů, 1 l benzínu 1000 rialů).

Vzhledem k probděné předešlé noci jsem ujel ještě 30 km a přespal na parkovišti u silnice.