Ráno jsem ještě udělal pár fotek v Kandovanu a vydal se na cestu do „Sultánova města“ (Sultanyeh), které v době návštěvy Oldřicha bylo městem hlavním. Nechtěl jsem jet stejnou cestou zpět přes Tabriz, a tak jsem vyrazil podle GPS přes hory, kde měla být cesta až k dálnici. V první vesnici ale asfaltová cesta skončila a domorodci mi vysvětlili, že tady cesta nevede. Další pokus skončil stejně, ale nasednul ke mně jeden kluk, který mi ukázal kratší cestu do Teheránu. Vysadil jsem ho u nemocnice, kde měl otce. Propletl jsem se se zácpou až na silnici do Teheránu. Prvních cca 20 km byla cesta jen dvouproudá, ale zbytek už byla šestiproudá dálnice až do Teheránu. Na dálnici jezdilo málo aut a před západem slunce jsem zastavil u jedné malé vesnice, kde sušili kravince a pobíhaly děti. Když jsem se přiblížil s foťákem, tak po mně začaly hazet malé kameny, ale pak jsme se spřátelili a já mohl fotit, ale jen muže. Domy byly hliněné a jídlo vařili v díře v zemi. Dal jsem jim kilo lískových oříšků a pokračoval v cestě do Sulnayeh. Do bývalého sultánova města jsem dorazil až za tmy a velmi mě překvapilo, že se jedná jen o malou vesnici. Zaparkoval jsem hned vedle jedné z mála restauraci naproti Dómu – obrovskému mausoleu, které zde zůstalo z doby, kdy Sultanyeh bylo hlavním městem a kdy ho navštivil Oldřich. V restauraci, kde už zavírali, jsem si dal polévku s rýží a šel spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat