Tabríz

Ráno jsem pokračoval v cestě do cca 200 km vzdáleného Tabrízu. Silnice na rozdíl od tureckých superdálnic byla jen dvouproudá, s mnohem více auty a mnohem menším počtem benzínek, u kterých byly fronty. Respekt budí hlavně staré velké náklaďáky. Skoro celý den poprchávalo, a tak jsem zastavil jen u jedné malé vesnice, kde jsem udělal pár fotek. Do Tabrízu jsem dorazil po obědě a zažil zřejmě pravidelnou zácpu, při které silniční pravidla moc neplatí, a tak nejdůležitější součást auta je klakson, který mi opět přestal fungovat. Tabríz má 1.5 miliónu obyvatel, což mi v porovnání s milionovou Prahou vůbec nepřipadalo. Najít v centru místo na zaparkování mé dodávky bylo téměř nemožné, a tak jsem zastavil přímo na hlavní ulici, kde sice byla značka zákaz stání, ale kde stálo spousta aut, a tak jsem tam taky zaparkoval. Místní mi řekli, že jako cizinec je to v pohodě, a tak jsem se vydal směrem k bazaru, který měl být jeden z nějvětšich v Íránu. Po chvíli mě oslovil jeden Íráčan a dovedl mě do směnárny, kde jsem vyměnil 20 Euro za 270.000 rialů. Prozradil mi, že je mu 35 let a že dodělává PhD. a až ho dodělá, ožení se. Trochu mě překvapila jeho snaha mi pomoci a když viděl, že už nic nepotřebuji, tak se rozloučil. Bazar byl opravdu velký se spoustou různých věcí a jídla. Koupil jsem fíky a sýr a dostal v pekárně nějakou sladkou placku. Oldřich o Tabrízu píše, že je to nejbohatší město ve kterém je všechno zboží a myslím, že ve velkém  bazaru opravdu najdete skoro všechno. Oldřich se také zmiňuje, že v Tabrízu je jakýsi posvátny „suchý“ strom. O něm ale bohužel nikdo nic nevěděl. Kousek od bazaru jsem objevil starý arménský kostel, který prý pochází až ze 7. století. Kostel je většinou zavřený a já měl štěstí, že tam byl správce, který mě pustil dovnitř. Bohužel mluvil jen trochu rusky, a tak jsem se dozvěděl, že bohoslužby jsou v něm jen několikrát v roce. V jednom obchodě jsem se seznámil s dobře anglicky mluvícím prodavačem, jehož přání bylo jet se podívat do Evropy. Skoro celý den jsem nejedl, všechny restaurace byly zavřeny, a tak jsem začal hledat nějakou restauraci, kde bych se mohl po západu slunce najíst. Pozdravil mě jeden muž, který nemuměl anglicky, ale ukazoval jídlo. Někomu volal, a pak mi předal telefon. Byla to žena, která mluvila anglicky. Říkala, jestli můžu 15 minut počkat. Myslel jsem, že mě chce pozvat na večeři. Mezitím jsem potkal mladého prodavače, který mluvil dobře anglicky. Začal jsem se s ním bavit.  Za chvili mi opět podal telefon a já vysvětlil, že nic nepotřebuji. S prodavačem jsem natočil rozhovor. Mezitím se u nás zastavil další kluk, který taky mluvil anglicky, a tak jsem ho hned vyzpovídal. Jmenoval se Husain, je mu 25 let a studuje na univeritě literaturu. Vysvětlil jsem mu, že sháním použitý olej a jestli mi může pomoct nějaký sehnat. Souhlasil, a tak jsme vyrazili. Do západu zbývalo už jen 30 min. Bohužel jsme nenarazili na žádnou restauraci, kde by mohli olej mít, a tak jsem apoň koupil rajčata. Vedle nás se zastavila holka a já se jí zeptal, jak se má. Mluvila dobře anglicky, tak jsem si začali povídat. Pro mě to bylo velmi zajímavé mluvit taky s nějakou ženou, které musí byt v Íránu skoro celé zahalené v černém. Jmenuje se Darija, je jí 25 let a studuje na univerzitě grafiku a chce dělat umění. Chtěl jsem ji pozvat na večeři, ale říkala, že někam musí, a tak jsme šli s ní. Vysvětlil jsem jí, proč jsem přijel, přečetl, co o Tabrízu píše Oldřich a natočil s ní rozhovor. Její přání je jet do Itálie a je ráda, že je svobodná, zatím nemá žádného kluka. Stavili jsme se u Modré mešity, která byla zavřená a stále v opravě po zemětřesení před 50 lety. Na žádnou restauraci jsme nenarazili, a tak jsem se stavili na melounový koktejl. Byl výborný, a tak místo večeře jsem si dal rovnou dva. Stál jen 800 riálů (cca 2 Kč), ale platit mi moji společníci nedovolili. Venku začalo pršet, tak jsme počkali, až přestane. Bylo už skoro 11 hodin a Darjia už musela domů. Rozloučili jsme se a vyměnili si kontakty. Po chvíli hledání jsme našli mé auto a já odvezl Husaina domů. Chtěl, abych u něj přespal, ale já zaparkoval před barákem a domluvili jsme se, že se ráno v 8 sejdeme a že pojede se mnou do Teheránu.