Konec ramadanu v Teheránu

Ráno jsem vyrazil na prohlídku obrovského dómu, který si jako své mausoleum nechal postavil Mongolský chán. Jedná se o jednou z nejvyšších cihlových kopulí. Bohužel vnitřek již více jak čtyřicet let zakrývá obrovské lešení. Z prvního patra jsem udělal foky okolí. V místní knihovně jsem se seznámil s archeologem, který zde pracuje a napsal soustu knich o historii Íránu. Zrovna dokončuje knihu Hedvábné stezky v Íránu. O Oldřichovi a jeho cestopisu ale nic něvěděl, zato já jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací o tomto městě. Dóm byl prý postaven během pouhých deseti let a jeho dekorace zabrala další tři roky. Město v době návštěvy Oldřicha mělo více jak půl milionu obyvatel a mongolští vládci si ho zde postavili, protože jim okolní krajina připomínala Mongolsko. I když z původního města zbylo jen několik budov, bylo opět zajímavé si představit, jak to zde asi vypadalo, když tu byl Oldřich. Oldřich píše, že zde král Peršanů tráví jen léto a že na zimu jezdí ke Kaspickému moři. Tuto informaci ale místní historici popřeli. Před odjezdem jsem se ještě podíval na hrobku, která je asi 2 km od centra, a vyrazil do Teheránu. Do Teheránu jsem dorazil kolem osmé hodiny a zaparkoval nedaleko F…. Dnes končí ramadán, a tak jsem čekal, že bude na ulicích spousta lidí, ale ulice byly skoro pázdné a většina obchodů zavřených. U místních veksláků se mi podařilo vyměnit dalších 20 Euro, a tak jsem zašel do blízké restaurace. Dal jsem si pizzu a seznámil se tu se sedmnáctiletým studentem, jehož přáni je být jako Einstein. Na cestě k autu jsem si dal můj oblíbený melounový koktejl. V „koktejl baru“ mě oslovili dva mladí kluci, kteří mluvili velmi dobře anglicky. Měli tři dny volno, tak chtěli vyrazit do města. Pozval jsem se k sobě. Dali jsme si čaj a povídali. Jednomu z nich bylo 25 let a učí angličtinu, pracuje 12 hodin denně. Vyprávěl mi, že je ještě panic a že nemůže sehnat žádnou holku. Všechny holky prý mají zájem jen o kluky z bohatých rodin. Jeho největší přáni je mít vlastní rodinu a žít v jiné zemi. Ulice Teheránu po půlnoci byly skoro prázdné, tak jsme vyrazili na noční projížďku městem. Nic moc zajimavého jsem sice neviděl, ale udělal jsem si malou představu o tomto patnáctimilionovém městě. Rozloučili jsem se ve tři ráno a já chtěl dojet za město a přespat na dálnici do Esfahánu. Už začínalo svítat a já náhle uviděl obrovskou mešitu, u které staly jeřáby. Když jsem k ní přijel, zjistil jsem, že se jedná o mešitu věnovanou Chomejnímu. Na parkovišti všude spalo spousta lidí, a tak jsem tu přespal i já. 

Cesta do Sultanova mesta

Ráno jsem ještě udělal pár fotek v Kandovanu a vydal se na cestu do „Sultánova města“ (Sultanyeh), které v době návštěvy Oldřicha bylo městem hlavním. Nechtěl jsem jet stejnou cestou zpět přes Tabriz, a tak jsem vyrazil podle GPS přes hory, kde měla být cesta až k dálnici. V první vesnici ale asfaltová cesta skončila a domorodci mi vysvětlili, že tady cesta nevede. Další pokus skončil stejně, ale nasednul ke mně jeden kluk, který mi ukázal kratší cestu do Teheránu. Vysadil jsem ho u nemocnice, kde měl otce. Propletl jsem se se zácpou až na silnici do Teheránu. Prvních cca 20 km byla cesta jen dvouproudá, ale zbytek už byla šestiproudá dálnice až do Teheránu. Na dálnici jezdilo málo aut a před západem slunce jsem zastavil u jedné malé vesnice, kde sušili kravince a pobíhaly děti. Když jsem se přiblížil s foťákem, tak po mně začaly hazet malé kameny, ale pak jsme se spřátelili a já mohl fotit, ale jen muže. Domy byly hliněné a jídlo vařili v díře v zemi. Dal jsem jim kilo lískových oříšků a pokračoval v cestě do Sulnayeh. Do bývalého sultánova města jsem dorazil až za tmy a velmi mě překvapilo, že se jedná jen o malou vesnici. Zaparkoval jsem hned vedle jedné z mála restauraci naproti Dómu – obrovskému mausoleu, které zde zůstalo z doby, kdy Sultanyeh bylo hlavním městem a kdy ho navštivil Oldřich. V restauraci, kde už zavírali, jsem si dal polévku s rýží a šel spát. 

Kandovan

Ráno mě Husain vzbudil v 7 hodin, ale že prý se mnou jet nemůže, a tak jsme se rozloučili. Posnídal jsem meloun, který mi Husain večer koupil, a vydal se směrem k vesnici Kandovan, která leží 40 km od Tabrízu a je, podobně jako turecká Kappadokia, vytesaná ve skále. Po cestě se mi podařilo naplnit celou nádrž – 86 l za 14.000 rialů. Do Kandovanu jsem dorazil po obědě a byl jsem tu jediný turista. Za 1.000 rialů jsem koupil v místním obchodě půl kila sušených meruněk, za 2.500 riálů půl kila mandlí a za 200 rialů dvě chlebové placky. Poobědval jsem v autě. Když začalo pršet, tak jsem si šel lehnout. Vzbudil jsem se, když už skoro zapadalo slunce, a tak jsem vyběhnul, abych aspoň něco nafotil. Místní byli přátelští, ale ženy se fotit nechtěly. Fotil jsem tedy domečky ve skalách, děti a chlapy. Plánoval jsem večer jet do ::: , dalšího města které popisuje Oldřich a kde měl v té době letní sídlo vládce Persie. Přišli ke mně dva kluci, co mluvili velmi dobře anglicky, a tak jsme si začali povídat. Studují na nedaleké univerzitě a teď mají ve škole prázdniny, a tak sem přijeli na výlet. Byl čas večeře, oni už 15 hodin nic nepili a nejedli. Pozval jsem je ke mně „domů“ a zatopil jsem. Vyprávěli mi, že by chtěli taky cestovat a že moc spokojení tu nejsou. Pozvali mě k nim na univerzitu, kde mají Internet, ale bylo to opačným směrem, a tak jsme se rozloučili a já vybral fotky a dopsal blog. Ve tři ráno začal hodinu vyhrávat místni rozhlas, a tak jsem byl rád, že jsem ještě nespal – a to jsem si myslel, že ve vesnici bude větší klid než ve městě. 

Tabríz

Ráno jsem pokračoval v cestě do cca 200 km vzdáleného Tabrízu. Silnice na rozdíl od tureckých superdálnic byla jen dvouproudá, s mnohem více auty a mnohem menším počtem benzínek, u kterých byly fronty. Respekt budí hlavně staré velké náklaďáky. Skoro celý den poprchávalo, a tak jsem zastavil jen u jedné malé vesnice, kde jsem udělal pár fotek. Do Tabrízu jsem dorazil po obědě a zažil zřejmě pravidelnou zácpu, při které silniční pravidla moc neplatí, a tak nejdůležitější součást auta je klakson, který mi opět přestal fungovat. Tabríz má 1.5 miliónu obyvatel, což mi v porovnání s milionovou Prahou vůbec nepřipadalo. Najít v centru místo na zaparkování mé dodávky bylo téměř nemožné, a tak jsem zastavil přímo na hlavní ulici, kde sice byla značka zákaz stání, ale kde stálo spousta aut, a tak jsem tam taky zaparkoval. Místní mi řekli, že jako cizinec je to v pohodě, a tak jsem se vydal směrem k bazaru, který měl být jeden z nějvětšich v Íránu. Po chvíli mě oslovil jeden Íráčan a dovedl mě do směnárny, kde jsem vyměnil 20 Euro za 270.000 rialů. Prozradil mi, že je mu 35 let a že dodělává PhD. a až ho dodělá, ožení se. Trochu mě překvapila jeho snaha mi pomoci a když viděl, že už nic nepotřebuji, tak se rozloučil. Bazar byl opravdu velký se spoustou různých věcí a jídla. Koupil jsem fíky a sýr a dostal v pekárně nějakou sladkou placku. Oldřich o Tabrízu píše, že je to nejbohatší město ve kterém je všechno zboží a myslím, že ve velkém  bazaru opravdu najdete skoro všechno. Oldřich se také zmiňuje, že v Tabrízu je jakýsi posvátny „suchý“ strom. O něm ale bohužel nikdo nic nevěděl. Kousek od bazaru jsem objevil starý arménský kostel, který prý pochází až ze 7. století. Kostel je většinou zavřený a já měl štěstí, že tam byl správce, který mě pustil dovnitř. Bohužel mluvil jen trochu rusky, a tak jsem se dozvěděl, že bohoslužby jsou v něm jen několikrát v roce. V jednom obchodě jsem se seznámil s dobře anglicky mluvícím prodavačem, jehož přání bylo jet se podívat do Evropy. Skoro celý den jsem nejedl, všechny restaurace byly zavřeny, a tak jsem začal hledat nějakou restauraci, kde bych se mohl po západu slunce najíst. Pozdravil mě jeden muž, který nemuměl anglicky, ale ukazoval jídlo. Někomu volal, a pak mi předal telefon. Byla to žena, která mluvila anglicky. Říkala, jestli můžu 15 minut počkat. Myslel jsem, že mě chce pozvat na večeři. Mezitím jsem potkal mladého prodavače, který mluvil dobře anglicky. Začal jsem se s ním bavit.  Za chvili mi opět podal telefon a já vysvětlil, že nic nepotřebuji. S prodavačem jsem natočil rozhovor. Mezitím se u nás zastavil další kluk, který taky mluvil anglicky, a tak jsem ho hned vyzpovídal. Jmenoval se Husain, je mu 25 let a studuje na univeritě literaturu. Vysvětlil jsem mu, že sháním použitý olej a jestli mi může pomoct nějaký sehnat. Souhlasil, a tak jsme vyrazili. Do západu zbývalo už jen 30 min. Bohužel jsme nenarazili na žádnou restauraci, kde by mohli olej mít, a tak jsem apoň koupil rajčata. Vedle nás se zastavila holka a já se jí zeptal, jak se má. Mluvila dobře anglicky, tak jsem si začali povídat. Pro mě to bylo velmi zajímavé mluvit taky s nějakou ženou, které musí byt v Íránu skoro celé zahalené v černém. Jmenuje se Darija, je jí 25 let a studuje na univerzitě grafiku a chce dělat umění. Chtěl jsem ji pozvat na večeři, ale říkala, že někam musí, a tak jsme šli s ní. Vysvětlil jsem jí, proč jsem přijel, přečetl, co o Tabrízu píše Oldřich a natočil s ní rozhovor. Její přání je jet do Itálie a je ráda, že je svobodná, zatím nemá žádného kluka. Stavili jsme se u Modré mešity, která byla zavřená a stále v opravě po zemětřesení před 50 lety. Na žádnou restauraci jsme nenarazili, a tak jsem se stavili na melounový koktejl. Byl výborný, a tak místo večeře jsem si dal rovnou dva. Stál jen 800 riálů (cca 2 Kč), ale platit mi moji společníci nedovolili. Venku začalo pršet, tak jsme počkali, až přestane. Bylo už skoro 11 hodin a Darjia už musela domů. Rozloučili jsme se a vyměnili si kontakty. Po chvíli hledání jsme našli mé auto a já odvezl Husaina domů. Chtěl, abych u něj přespal, ale já zaparkoval před barákem a domluvili jsme se, že se ráno v 8 sejdeme a že pojede se mnou do Teheránu. 

Cesta do Iránu

Ráno jsem ještě využil připojení na Internet a po obědě jsem vyrazil na prohlídku paláce Isaca Pasi, který je na kopci hned za městem. Palác byl bohužel v rekonstrukci, a tak se dal prohlédnout jen zvenku. Z kopce byl ale krásný pohled na krajinu. Na parkovišti jsem se seznámil s Adamem, sedmnáctiletým klukem, který tam prodával náhrdelníky. Jeho přání je být učitelem angličtiny a na mou otázku, jestli má holku, mi sdělil, že je to pro něj moc drahé. Do města jsem svezl dva domorodce a vydal se k nedaleké íránské hranici. Po cestě mě zaujala malá kurdská vesnice pod Araratem, a tak jsem se zastavil a udělal spoustu fotek dětí a Araratu. Na hranicích byla několikakilometrová fronta nákladních aut, kterou jsem ale předjel. Po odbavení na turecké straně, které bylo bez problému, se otevřela velká železná vrata a já vjel do Íránu. Hned se mě ujal pohraničník, který mě zavedl dovnitř. Tam mi nejdříve zkontrolovali pas a pak jsem šel vyřídit auto. Všichni byli velmi přátelští a komunikovali v angličtině. Potřebovali kopii mého pasu a víza, ale byl problém, že v kopírce, která ležela na zemi, nebyl žádný papír. Jeden voják, co taky něco kopíroval, mi jeden list papíru věnoval a já okopíroval pas a vízum, ale bohužel přes sebe. Takže mi zbýval ještě den pokus na druhou stranu, který se naštěstí podařil. Zrovna zapadalo slunce, a tak celníci spěchali se po celodenním půstu najíst a napít. Když se posilnili, tak mi zběžně prohlédli auto a já jim ukázal, jak se dá ujet 4 000 km na 10 l nafty. Auto se jim líbilo, a tak jsem je ještě vyfotil a vyrazil do Íránu. Vzhledem k ramadánu, kdy jsou restaurace většinou zavřené, jsem v Turecku nasbíral v pěti restauracích jen cca 30 l oleje, a tak již pomalu olej docházel. V prvním městě jsem vyměnil 10 tureckych lir (cca 5 Euro), za které jsem u taxikáře dostal 15 000 riadů. Vůbec jsem nechápal, jaký je kurz, ale 15 000 mi připadalo OK. Zastavil jsem se u dvou benzínek, kde ale neměli žádný diesel. Věděl jsem, že v Íránu je benzín a nafta na příděl a že může byt problém sehnat naftu. Na další benzínce naftu měli a dali mi 30 l, za které jsem zaplatil jen neuvěřitelných 5 000 rialů (cca 10 kč) ( 1 l nafty 165 rialů, 1 l benzínu 1000 rialů).

Vzhledem k probděné předešlé noci jsem ujel ještě 30 km a přespal na parkovišti u silnice. 

Horké prameny

Ráno jsem se rozloučil s francouzskou rodinou, která si šla vyřídit víza na íránský konzulát a já se vydal ke 40 km vzdálenemu městu  Sovisacalo, o kterém se zmiňuje Oldřich a kde měly být horké prameny. K mému velkému překvapení tam nebyly jen horké prameny, ale i starý hrad. Našel jsem hotel, ve kterém byly horké prameny, a seznámil se s recepčním, který mě zadarmo pustil do bazénu s horkou vodou, kde jsem byl úplně sám. Vysvětlil jsem mu, proč tu jsem, a ukázal fotky. Zajímalo ho mé auto a v kuchyni objevil 1,5 litru oleje, které mi věnoval. Chtěl mluvit anglicky, a tak mně dělal průvodce na hrad, který je nad městem. O historii hradu mi toho moc neřekl, ale dozvěděl jsem se, že je ženatý a má dvě děti a vydělavá cca 500 Euro měsíčně jako recepční v hotelu. Vyměnili jsme si kontakty a já pokračoval v cestě. Asi po 10 km jsem uviděl starý kamenný most, o kterém je zmíňka v průvodci po Hedvábné stezce od Davida Gladiše. Most zde stál již 100 let předtím než přes něj musel přejít s karavanou Oldřich. Most byl z jedné strany zavřený, a tak jsem si na něm udělal malý piknik. Po cestě jsem ještě svezl dva domorodce. Jeden z nich měl malý buben, a tak mi v autě zazpíval. V okolí měst a vesnic rostly hlavně slunečnice a u silnice prodávali obrovské hlávkové zelí. S napětím jsem očekával, kdy se objeví bájná hora Ararat, na kterou chtěl Oldřich vystoupit. Asi 20 km před Dogubayzintem se náhle objevila s vrcholkem zahaleným v mracích. V Dogubayzintu jsem zaparkoval auto ve městě před internetovou kavárnou, ze které mi do auta natáhli kabel, a tak jsem celou noc strávil na Internetu. Místní byli opět velmi přátelští, nosili mi do auta čaj a kabel mi nechali zapojený celou noc. Ukázal jsem jim své album, ale asi špatně pochopili moji nabídku, že jim dám 1 fotku a odnesli celé album.

Dvojčata v Erzurumu

Ráno bylo krásné počasí, a tak jsem přefiltroval olej, který jsem dostal v Tapezunu, a vydal se krásnou horskou krajinou k 100 km vzdálenému Erzurumu. Okolo cesty byly jen holé skály a občas malá vesnice a lomy. Asi 50 km od Erzurumu mě zastavili policajti (poprvé v Turecku), že jsem prý jel 101 km/h a měl jsem jet jen 90. Snažil jsem se jim vysvětlit, že mám před sebou dlouhou cestu a že mám jen 10 lir. Pokuta byla 100 lir a prý ji můžu zaplatit až na hranicích – 50 Euro. Ukázal jsem jim, jak se dá jezdit na olej, a udělal fotku na památku. Už jsem si myslel, že policie, které je v Turecku hodně, žádná auta nestaví, a tak to byla docela dobrá zkušenost. V další vesnici jsem zastavil u benzínky, kde jsem si nechal umýt auto. Potkal jsem tam jednoho chlápka, který uměl anglicky, a tak jsem se snažil zjistit, jestli jsou v okolí nějaké doly, o kterých se Oldřich zmiňuje. Jak jsem po cestě viděl, tak dolů je v okolí hodně. Velmi ho zaujala možnost jezdit na olej, a tak jsem mu dal na sebe kontakt. Před Erzorumem jsem vzal místního, který stál u cesty. Anglicky neuměl, a tak jsme si moc nepopovídali. Jen jsem zjistil, že je ženatý a má 3 děti. Když jsem ho vysazoval na začátku Erzorumu, tak mě předjelo zelené obytné auto vemi podobné mému, a tak jsem za ním vyrazil. Dohnal jsem ho na světlech a zjistil, že to jsou Francouzi – kluk s černoškou. Zastavili jsme v centru a já zjistil, že mají dvě šestiměsíční dvojčata a že jsou s nima již 4 měsíce na cestě a jedou také do Indie. Cestovat chtějí čtyři roky. Chtěli jsem se jít někam najíst, ale vzheledem k ramadánu žádná restaurace nebyla otevřená, a tak jsem je pozval ke mně „domů“, kde jsme se zavřeli před zvědavými Turky, pro které jsme byli velká atrakce. Dvojčata byla opravdu moc krásná, udělal jsem jim prostor na mojí posteli, kde se mohli plazit. Po našem pozdním obědě jsme na žádost velitele dopravní policie přeparkovali auta a vydali se na prohlídku města. Erzurum je další město, o kterém Oldřich píše, že je to nejvýše položené město na světe. Leží ve výšce 2000 m a má přes půl milionu obyvatel, čemuž se mi nechtělo věřit. Objevili jsme starou mešitu a školu, která zde byla již ve 12. století. Černoška a dvojčata budila velkou pozornost a místni se chtěli fotit, a tak jsem byl ve svém živlu. Nakonec jsem vyfotil děti, které nabíraly vodu u studny. Na cestě zpět jsem se jěště stavil v jedné restauraci, kde večeřeli Turci, kteří mě hned zvali dál a zajímalo je, co tu dělám a kam jedu. Ukázal jsem jim své album a vysvětlil, že sháním olej, žádný ale neměli. Přeparkovali jsme auta a já hned usnul. 

Po stopách Oldřicha Bohéma

Ráno jsem se šel podívat na kostel Sv. Sofie, který zde stál již v době, kdy Trapezunt navštívil Oldřich. Kostel byl později používán jako mešita a od padesátých let slouží jako muzeum. Byl to pro mě zvláštní pocit stát na místě, kde musel být i Oldřich, a dívat se na pozůstatky nástěnných maleb s křestanskými motivy. Z kostela byl hezký výhled na město a na moře. Po tomto prvním setkání  jsem se vydal na cestu ke klášteru Soladana, který je ve skalách asi 30 km od Trabezuntu. Za Tarepuntem jsem zastavil v jedné vesnici, kde byl zaparkovaný červený turecký obytný vůz. Jeho majitel měl hned vedle pekárnu a rád mi ukázal vnitřek auta. Kromě koupelny tam měl velký rozkládací gauč a DVD s televizí. Cestuje ale prý jen po turecku a obytné auto mu dělal jeho kamarád. Líbilo se mu moje auto, ale o levný pohon na použitý rostlinný olej moc zájem neměl. Tak jsem si ho aspoň vyfotil. Vedle u stánku jsem nakoupil kilo lískových ořechů, které rostou všude okolo, a ještě jedno kilo fíků. Na cestě ke klášteru jsem zastavil turistům, kteří stáli kousek u silnice. K mému překvapení se jednalo o Poláka a Češku, kteří cestují měsíc po Turecku a měli také namířeno k nedalekému kláštěru, a tak jsem je vzal s sebou. Vyměnili jsme si své dojmy z Turecka a shodli jsme se na tom, že je to tu mnohem dražší, než jsme čekali. Kláštěr byl velmi těžko přístupný. Byl přilepený na skále a vedla k němu strmá cesta, a tak se můj Olda (mé auto) trochu zapotil a já při pohledu dolů občas také. Klášter byl bohužel jen částečně přístupný a nikdo nemluvil anglicky, a tak jsme si jen prohlídli nástěnné malby a společně poobědvali. Další místo, které jsem chtěl najít, byl hrad Zigana, o kterém se zmiňuje Oldřich. Na mapě jsem našel kopec Ziganu, přes který vede ve 2 300 m silnice do Ersurumu. Ptal jsem se po cestě několika lidí, ale o hradu nikdo nic nevěděl, a tak jsem aspoň vyfotil ceduli s napisem Zigana. Své nové známé jsem vysadil pod Ziganou a již za tmy jsem pokračoval v cetě do Erzurumu. Cesta vedla v horách ve výšce 1500-2000m.  Po cca 100 km jsem zastavil a přespal na parkovišti 

Atatürkova lod’ v Samsunu

Ráno jsem se probudil a zaplaval v moři. Voda mi připadala docela teplá. Když se přehnala bouřka, tak jsem se vydal na prohlídku lodě, u které jsem spal. Jak jsem zjistil, tak to bylo nové muzeum slavného Atatürka (otce Turků ), lodˇ se jmenovala Banderama a byla replikou lodi, na které z Istanbulu do Samsunu přijel Atatürk a kde se svými blízkými plánoval osvobození Turecka. Vzhledem k tomu, že se jednalo o repliku a že lod’a celý areál muzea byl otevřen teprve před několika lety, to na mě působilo trochu moc ideově. Po prohlídce lodi a muzea v podpalubí, kde byly hlavně fotografie Atatürka, jsem se vydal na cestu do Trapezuntu. Celá, cca 300 km dlouhá, cesta vedla hned podél Černého moře po nové čtyřproudé silnici. Jak jsem se později dozvěděl, díky této nové silnici bylo zničeno spousta pláží. Do Trapezuntu jsem dorazil v osm hodin večer a po krátkém dohadování na ceně za parkování, za které chtěli 4 YTL za hodinu, což mi připadalo přehnané, jsem cenu usmlouval na 3 YTL. Hned v první restauraci, kam jsem šel pro olej, jsem narazil na dobře mluvícího chlápka, kterému jsem vysvětlil, že hledám místa, která navštívil před 600 lety Oldřich. Pracoval jako lodní mechanik pro Chevron, a tak ho moc zajímalo, jak se dá jezdit na rostlinný olej. Majitelka restaurace mi přinesla 20 l oleje a já měl radost, jak dobře začala má cesta v Trapezuntu, odkud začíná Oldřichův cestopis. Dozvěděl jsem se, že v Trapezuntu je starý křestanský kostel Sv. Sofie (Aya Sofia), který zde stál již před příjezdem Oldřicha. Taky znali Ziganu (horu), která leží na cestě do Erzurumu a kde by měl být hrad stejného jména, který popisuje Oldřich. Ještě jsem se dozvěděl, že nedaleko Trapezuntu je starý těžko přístupný křestanský klášter Sumela, který zde byl už před Oldřichem. Na cestě k Mc Donaldu jsem ještě potkal kluka, který prodával pusinky a který byl tanečník a měl prý českou holku Lenku. Jak z něj ale později vypadlo, tak těch holek měl asi více. V Mc Donaldu jsem se seznámil se studenty, kteří mi pomohli vysvětlit vedoucí moji potřebu oleje. Ta pro mé „ekologické“ aktivity ale neměla moc pochopení a odkázala mě na vedení Mc Donaldu v Turecku. Jak jsem se už dozvěděl v Istanbulu, tak Mc Donald v Turecku použitý olej prodává, a to docela draho. Takže z oleje nic nebylo. Moji noví známí mě zavedli do kavárny, kde měli wifi Internet a kde mi nabídli zdarma čaj a koláč. Moc se jim líbily moje fotky a já zjistil, že majitelka se narodila v Německu a její sympatický manžel měl zájem o mé auto na olej. Nabídli mi přespání u nich doma a já jim ukázal můj mobilní domeček. Parkoviště už nikdo nehlídal, a tak jsem jel k muzeu Aya Sofia. Na cestě jsem potkal mladého kluka, který mně ukázal cestu, a se kterým jsem si ještě povídal v autě. Bylo mu 22 let, studuje vysokou školu a bude učitelem. Jezdí jako steward v dálkových autobusech. Jeho největší přání je se oženit. Prozradil mi, že nemá žádnou „girlfiend“, protože je to moc drahé, a také, že je ještě panic. Popřál jsem mu, aby se mu jeho přání brzo splnilo, a kolem druhé ráno jsme se rozloučili.

Cesta do Samsunu

Ráno jsem nastartoval motor, který jsem večer zapomněl přepnout na naftu a v závalu dýmu a zápachu hranolek jsem vyrazil směrem k Samsunu. Za dálnici z Istanbulu k odbočce na Samsun (cca 300 km) jsem zaplatil 6 YTL (cca 3 Eura). Čtyřproudá silnice vedla přes krásné hory. Když už se začalo stmívat, tak jsem zastavil u jednoho většího motorestu, kde mi ale žádny olej nedali. Ve vedlejší pekárně zrovna večeřeli dva pekaři, kteří pekli velké chleby, které nazývali Trabzun Ekmek. Pekárně a velkým chlebům jsem nemohl odolat, a tak jsem jim udělal pár fotografií. Když zjistili, že jsem z Čech, ukázali mi v novinách fotku Milana Baroše, který (jak jsem se od nich dozvěděl) ted‘ hraje za Galatasaray Istanbul a prý dal zrovna 2 góly, tak z něj byla hvězda. Jak se později ukázalo, skoro všichni tu znají Baroše, tak mi ta Barošova sláva přišla vhod, když nevěděli, co to je Czech Republic. Ukázali mi, jak se vyrabí chléb, a jeden 2.5 kg Trabzun Ekmek, který stal 5 YTL, mi darovali na cestu. Na oplátku jsem jim dal své fotografie, ukázal, jak se dá jezdit na frit’ák, a svezl je domů. Po cestě jsem se dozvěděl, že jeden z nich je učitelem a oba byli svobodní a „no girlfriends“. Cestou jsem ještě zakoupil výborný žlutý meloun (jen 3 YTL) a pokračoval přes hory k moři. Silnice byla opět výborná, a tak jsem do Samsunu dorazil kolem 1 hodiny ráno. Můj plán byl přespat někde u moře, a tak jsem zajel k velké lodi, která, jak se ukázalo, byla vytažená na suchu. Zastavil jsem u vjezdu na pláž. Za chvíli ke mně přišel hlídač, že tu nemůžu parkovat. Hned za ním ale přišel další chlap, který mě již vítal slovy „welcome to Turkey“ a „no problem“, a tak jsem vjel dovnitř. Jak se záhy ukázalo, tak tam sedělo 10 dalších strážníku v civilu a popíjeli čaj. Když jsem jim řekl, že jsem z Čech, tak se hned pochlubili pistolemi CZ. Jeden z nich uměl trochu anglicky, tak jsem jim ukázal fotky z cesty do Egypta a vysvětlil mou cestu do Indie a ukázal, jak se dá jezdit zadarmo na rostlinný olej. Po společné fotografii se se mnou rozloučili a uzavřeli mě v areálu s jedním strážcem a třemi psy.

Sběr oleje v Turecku

Ráno jsem se šel zeptat do restaurace na parkovišti, jestli nemají trochu oleje. Po ukázce fotek a vysvětlení anglicky mluvící obsluze, na co potřebuji použitý rostlinný olej, mi věnovali celé 2 litry. Pokračoval jsem po dálnici směrem na Istanbul. Dálnice byla většinou tříproudá téměř bez aut a já jsem dělal pravidelné zastávky v restauracích u každé benzínky. V Mc Donaldu ani u Burger Kingu jsem moc nepochodil, ale v další restauraci již ano. Po trochu složitějším vysvětlování, se kterým mi pomohl anglicky mluvící šef policie, jsem vyfasoval pět dvacetilitrových kýblů s olejem. Když jsem ale začal olej na parkovišti před restauací filtrovat, tak jsem zjistil, že olej je jen na povrchu a že pod ním se skrývá hustá hmota, kterou nelze přefiltrovat. Ze 100 l jsem nakonec získal necelých 20 a zbytek jsem zase vrátil udivenému zaměstnanci do restaurace.V restauraci měli zdarma wifi, které, jak jsem zjistil, je na většině restaurací, a tak jsem zůstal přes noc a doplnil informace o cestě na svém Internetu. Restaurace byla celou noc otevřená, zavírali až s východem slunce. Docela mě překvapilo, jak je v Turecku draho. To, že nafta stojí 2.80 a benzín přes 3.20, mně moc nevadilo, ale to, že jídlo bude dražší než u nás, jsem nečekal. Taky jsem moc nechápal, co tu lidé dělají, čím se živí. Při pohledu z auta jsem si připadal jako v Německu. 

Istanbul

V Istanbulu jsem byl jen 24 hodin, ale vzhledem k probíhajícímu ramadánu a pátku, kdy mají muslimové svátek, jsem o zážitky neměl nouzi. Ráno po páté hodině mě vzbudil zpěv muezzina z Modré mešity, vedle které jsem měl zaparkované auto. Můj plán byl navštívit muzeum v Aya Sofia a palác Topkapi. Začal jsem potkávat a fotit samé zajímavé lidi. Nejzajímavější setkání bylo se dvěma učitelkami angličtiny. Povídali jsme si více jak 2 hodiny. Obě učí angličtinu ve stejné škole, kde mají šedesát dětí. Šel jsem s nimi na večeři, která pro ně po patnáctihodinovém půstu byla vysvobozením z hladu a žízně. Jedna z nich už ani moc nemluvila a vypadala dost unaveně. Jedli jsme hned vedle Modré mešity v restauraci, která byla plná Turků. Jakmile se ozval zpěv oznamující čas modlitby a také západu slunce, tak se všichni vrhli na připravené jídlo a vodu a za půl hodiny byla restaurace skoro prázdná. Mé nové známé měly k večeři polévku a rýži s hovězím masem. Já jsem si dal jen polévku s rýží a salátem. S olejem to však byl vzhledem k probíhajícímu ramadánu větší problém. Hned první večer jsem sice dostal cca 5 l, ale většina restaurací neměla buď nic, nebo jen pár litrů a v Mc Donaldu mi nechtěli nic dát bez svolení vedení, což by v mém případě bylo asi dosti obtížné. Zážitků jsem měl až moc, a tak jsem o půlnoci odjel z Istanbulu a přespal na parkovišti za městem.

Na cestě do Turecka

Po 10 dnech v Bulhasku jsem dnes odpoledne vyrazil k tureckým hranicím. Agnieszka odjela autobusem do Polska a já ještě doplnil zásoby oleje o 120 l, které jsem dostal v Mc Donaldu na výjezdu ze Sofie. Ani jsme to nečekal a tak jsem byl rád, že nebudu muset lítat celý den po Istanbulu. V nádržích mám cca 250 l oleje a tak by cesta přes Turecko měla být OK. Večer jsem se ještě stavil v Plovdivu, kde jsem se setkal se dvěma chlápky co dělají přestavby aut na rostlinný olej a prodávají vyčištěný olej. Jak jsem se dozvěděl, tak ale mají preblém získat potřebné množství použitého oleje z místních restaurací. Noc trávím na benzínce OMW, kde mají zdarma WIFI a tak se mi snad podaří konečně aktualizovat mé foto a weby.

První den na cestě a natáčení

Do Traiskirchenu, jsem dorazil až v 5 hodin ráno. Kolem 11 přijeli rakouští filmaři, kteří chtějí natočit krátký dokzment o mojich cestách. Mé cesty budou součástí dokumentu kde bude několik lidí co cestují. Jako začátek cesty jsem navrhnul Trajskirchen, kde jsem pred 22 lety žil v táboře pro emigranty. Byl to trochu zvláštní pocit být zpět na místě odkud začala má cesta za svobodou. Po kratkém natáčení za branou tábora jsme vyrazili na cestu do Rumunska. Rakoušani měli pujčenou novou habridní hondu a tak nás sledovali. Po cestě jsme dělali různé zastavky a do Timisuary jsem dorazlili až kolem 11 hodiny večer. Přespali jsme na parkovišti před otelem kde byli ubytovaní rakušani a já byl rád že po týdnu se konečně trochu vyspím. 

Konečně na cestě

S nekolikaměsíčním zpožděním, způsobeným problemy s povolením cestovat mojim Eko autem do Číny jsem se 3.9.2008 vydal na cca 7 měsíční cestu po stopách Oldřicha Bohéma směr - Čína. Mojí snahou navštívít některá místa, která před 600 lety popsal ve svém cstopisise františkánský mnich Oldřich Bohém a ujet většinu cesty na použitý rostlinný olej. 

Na cestu jsem vyrazil s 300 l použitého rostlinného oleje a tak doufám, že se mi v Bulharsku a Turecku podaří sehnat další olej. Odjíždět na 6 měsíců není stejé jako, když jezdím jen na 1 měsíc a tak můj odjezd trochu náročný - no je tak když se dělá vše na poslední chvily. 

Plánoval jsme odjezd v 18 hod od Veletržního paláce, kde mám instalaci fotek a videí z cesty do Egypta. Když už jsém měl vše konečně sbalené, nebo spíš naházené do auta, tak mi vypadnul z kapsy muj mobil a smazaly se v něm všechny data a kontakty včetně pin kodů ke krednitním kartám. Tak, že ze slavnostního odjezdu nic nebylo a ja se musel najit potřebé kody ke kreditním kartám bez kterých by tato cesta nebyla možná. Odpoledne jsem, také zjistil, že můj satelitní modem není možné aktivovat a tak jsem ještě v 9 hodin večer instaloval ovladače na nový, který mi zapůjčila filma Navisat Stadler. V 10 hodin jsem konečně dorazil za Agniešžkou, která na mě čekala u známých a po večeři jsme o půlnoci konečně vyrazlili směr Vídeň, kde jsme měl v 10 ráno sraz s rakouskymi filmaři, kteří mě budou natáčet cestou do Bulhurska.