Cesta na dno kaňonu Batopilas

V pondělí ráno jsme vyrazili s Josem do města Batopilas. Nechtěli jsme čekat na autobus, který měl jet po desáté a tak jsme šli pěšky. Po třech hodinách a více jak 1000 m jsme došli na dno kaňonu, kde teče řeka Batopilas, která vyhloubila tento obrovský caňon, který má hloubku přes 1800 m. Konečně se objevil minubus, ale byl plný a tak ani nezastavil. Vylezt zpět to toho strašného kopce se nám nechtělo a tak jsme po krátké přestávce pokračovali v cestě do Batopily. Po hodině jsme dorazili do malé vesničky La Bufa, kde se dali koupit sušenky a juice. Ani jsme nestačili dojíst, kdež se objevil starý pickup a nám se podařilo vměstnat na jeho korbu. Jízda po úzké prašné silnici mezi kaňony v přeplněném pickupu byl silný zážitek a tak jsem byl docela rád, že jsme po hodině dorazili na místo. 

Město Batopilas leží na dně kaňonu v nadmořské výšce 400 m a tak, je zde tropické klima. Díky velké těžbě stříbra zde koncem 18 a začátek 19 století žílo přes 5000 lidí. Silnice po, které jsme přijeli byla dokončena až v roce 1977 a doly přestaly fungovat v roce 1986. V okolních těžko přístupných kaňonech se dnes pěstuje marihuana a opium a město Batopilas prý je centrem dorogových mafíí. To, že se místní mají dobře bylo vidět hlavně nových autech a to že se tu občas střílí na fasádách domů. Nepřipadalo mi, že by to tu ale bylo pro turisty moc nebezpečné. Ve městě je několik luxusních hotelů, ale žádné turisty jsem tu nepotkal.

Přespali jsem opět v místním nutričním centru, které bylo také prázdné. Ráno jsme se vydali do centra, kde je několik hezkych starých budov, kostel, radnice a nové muzeum historie města. Zrovna probíhal sběr odpadu a čištění řeky na kterou byl hezky výhled z "houpacího" mostu. Na náměstí se, ale nic moc nedělo a tak jsem byl rád že se mi podařilo vyfotit několik indiánů a jednu rodinu.

Cestu zpět jse absolovali pickapem společně se 14 lidmi, většinou doktory, kteří zde pracují. Cesta zpět do Guachochi trvala jen 4 hodiny. Tento, krátký výlet mi opět umožnil nahlédnout do života místnách lidí a navštívit jeden z nejlubších kaňonů světa.

Jak žijí Raramuri indiáni v Quíravě

Můj další výlet byl do malé vesnice Quírara. Jel jsem s Josem, který dříve pracoval v Quíravě v nutričním centru. Nyní pracuje v nutričním centru v Guachochi, pro které moji známí staví hliněný ekologický dům. Před několika lety mexická vláda vybudovala ve státě Chiuhaua 36 nutričních center Ceranam. Cílem bylo poskytnout indiánským matkám a jejich dětem lepší lekářskou péčí a stravu. Nedostatek vody a deště způsobuje malou úrodu a špatnou výživu Tarahumara dětí.

Vyrazili jsme brzo ráno z Guachochi autobusem, který jede do Creelu. Po hodině a půj jízdy jsme vystupili na křižovatce Los Casitas. Tady se nám podařílo svést se pickupem, který vezl učebnice do školy v Quíravě. Dvacet kilometrů po nově budované prašné cestě uběhlo velmi rychle a ja byl rád, že jsme už na místě. Quírava je malá vesnice, které ma cca 200 obyvatel školu prvního a druhého stupně. Jose zde pracoval několik měsíců v nutričnim centru, kde jsme přespali.

Navštívili jsme několik místních rodin a jednu rodinu, která žije osum let v nedaleké jeskyni. Zajímalo mě co jedí Tarahumara indiani a jak získávají potravu. Žena, která žije s dvěma dětmi a mužem v jeskyni nám prozradila, že deně snedí 2 kg kukuřice, ze které se hlavně pečou placky (tortillas) a kilo fasolí. Přes zimu nejedí skoro žádnou zeleninu a ovoce jen občas nopal (kaktus) a vejce. Mají jednu krávu a 100 koz, ale maso z nich jedín jen občas a mléko z nich nemají. Kozy prodávají za 500 pesos (cca 1000 kč).

Když se večer Jose podíval do počítače kolik kalorií a proteinu obsahuje půl kg kukuřice a čtvrt kila fasolí, tak jsme zjistili, že takto kombinovaná dieta je dostačující pro dospělého člověka, ale ne plně pro těhotné a kojící matky. U místního starosty jsme zjistili, že posledních deset let tu moc neprší a tak vypěstuje jen 500 kg kukuřice, což je polovina běžné úrody. Má několik stromů broskví, ale vetšinu jich musí prodat, aby uživil svojí šestičlenou rodinu. Během zimy (prosinec - duben) je v noci chladno a tak se tu nedá pěstovat žadná zelenina. V Ceranamu mají skleník, ale moc ho nepoužívají. V knize o Meděném kaňonu sem se dočetl, že původní obyvatelé Anasazi, kteří zde žili před 1000 lety, měli také problém s pěstováním dostatku potravy a trpěli nedostatkem železa, které získavali převážně z masa.

Překvapilo mě, že ve vesnicí mají ekologické pastikové záchody, které místním poskytla vláda. Bohužel ne všechny fungovaly, jak by měli a z některých si místní vylepšili svá obydlí.

Byl jsem rád, že jsem mohl opět trochu nahlédnout do života indiánů.

San Cristobal de las Casas

San Christobal de las Casas se nachazí na jihu Mexika ve statě Chipas. Město leží ve 2000 metrech a má tak velmi příjemné klima po celý rok. Je obklopeno horami a lesy podobné těm, které máme v České republice. Údolí bylo velké jezero a močál. Španělé sem přišli již na počátku 16. století. Město má malé uličky a staré domy a koloniální architektůře dominuje kostel Santo Domingo a katedrála. Je zde relativně levné ubytování a jídlo a tak je město oblíbeným turistickým cílem pro krátkou návštěvu nebo jako základna pro zkoumání Chiapas. Hned od začátku jsem se tu cítil velmi dobře, a tak jsem se rozhodl zůstat déle, abych mohl lépe pochopit, jaký je zde život. Netrvalo mi dlouho, aby zjistili, že město, má také velké problémy s vodou. V posledních 20 letech bylo 50% z okolních lesů vykáceno pro výstavbu domů. To způsobylo, že je teď mnohem méně vody než dříve. Setkal jsem se s jedením zemědělcem, který začal na jeho pozemku sázet stromy, aby získal více vody. Místní mi řekli, že v některých částech města často neteče voda. Poplatky za vodu jsou přitom stále velmi levné a v mnoha domácnostech nepoužívají měřiče vody. San Cristobal de las Casas je jedním z nejrychleji rostopucích měst v Mexiku. V současné době zde žije více než 200.000 lidí. V roce 1975 žilo jen 25.000 obyvatel. Polovina obyvatel jsou domorodí indiání, kteří sem přišli z různých částí Chiapas. Jako ve většině měst a vesnic v Mexiku není zde žádná čistička odpadních vod a tak veškerý odpad je vypouštěn přímo do dvou malých řek. Navštívil jsem pramen jedné řeky, který vytéká z jeskyně v horách a pak jsme viděl znečištěnou řeku - stoku , která opouští město. Navštívíl jsem také poslední zbývající části původního močálu (13 ha), který je zdrojem 60% městské vody. Moji přátelé mi ukázal, jak je tento velmi jedinečný ekosystém a zdroj vody nadálé zasypávan pro vystavbu další domů. Přímo prostřed dvou močálů které odněluje silnice prý plánují výstavbu velké čerpací stanice. V osmdesátých letech na okraji města postavila Coca Cola svojí největší mexickou továrnu. K výrobě Coca Cola využívá vodu z největšího podzemního jezera, který se nachází na chráneném uzemí. Roce 2004, Coca Cola vyčerpala více než sto milionů litrů vody. Mexičané jsou největšími konzumenty z Coca Coly na světě. Je těžké uvěřit, že Coca Cola v obchodech je levnější než balená voda. Vidím, jaké populritě se těší tento nápoj mezi původní indiáni. Je to již více než 15 let co není možné pít vodu z vodovodu. Od té doby se stal velmi dobrý obchod dovážení balené vody, které se prodá více než 200.000 litrů denně. To může být jeden z důvodů, proč vládní úředníci nepodnikají žádné kroky k ochraně místních vodních zdrojů. Je smutné vidět, že ve městech jako San Cristobal de las Casas mají stejné problémy jako jsem viděl v Indii - znečištěné životní prostředí, přelidněnost a nedostatek vody. Jen těžko si dovedu představit jak to tu bude vypadat za 10 let.

Veracruz a Mexická nezávislost

Cesta nočním autobusem podél pobřeží do cca 400 km vzdáleného Veracruzu byla opět velmi příjemná. Napůl obsazený autobus stavil jen jednou a cesta stála 398 pesos. Před odjezdem z Tampica jsme našel prostřednictím Couchsurfing.org ubytování zdarma ve Veracruzu a tak jsem byl zvědav jaké to bude bydlet s místníma lidma. Ve Veracruzu je 100 registrovaných "gaučů" a mě se ozvali čtyři. I když jsme měl nabídku na přespání od jedné mladé mexičanky, tak se mi nejvíce se mi líbil Javier. Javier mě vyzvednul na nádraží a odvezl domu. Je mu jen 24 let a živí se jako programátor a docela se mu daří. Má malý domek cca 10 min autem od centra, kde žije se sedmi kočkama a tak rád u sebe nechavá přespávat různé lidi. Coachsurfing nabízí asi rok a půl a za tu dobu u něj bydlelo přes 40 lidí z celého světa. Pro mě to byl první couch a tak jsme byl zvědav jaké to bude. Po několika dnech u Javiera musim říct, že je to přesně to co jsem chtěl - být co nejvice s místnimi lidmi a společně sdílet své zážitky a zkušenosti.

Ve Veracruzu v roce 1519 přistál španělský dobyvatel Horacio Alberto Cortez a tak oslavit 199 let nezávislosti na Španělsku v tomto historickém městě se zdálo jako ta správná volba.

V úterý na večer jsme vyrazili do centra. Javier mi ukázal nejstarší křesťanský kostel v Americe "Cristo del Buen viaje", který zde stojí již od roku 1609 a malou pevnost z doby Cortéze. Díky častým najezdům piratů se moc dalších historických památek ve městě nedochovalo. Centrum města bylo uzavřené a na každém rohu byla policejní hlídka. Atmosféra byla slavnostní a lidé byli velmi přátelští. Na hlavním náměstí vyhrávali kapely a všichni čekali na jedenáctou hodinu, kdy starosta města provolá slavnostní "Viva Mexico". Po provolání nezávislosti byl malý ohňostroj a pak lidé tančili do rána salsu v ulicích. Bohužel se nám nepodařilo sehnat žadné mexičanky a tak jsme s Javierem tančiili sami a pozorovali co se kolem děje. Na cestě domu jsme se stavili na párty u bazénu v jedom hotelu. Byli tu ale jen tři jeho kamarádi a tak jsem si aspoň zaplaval což  po tanci ve městě bylo velmi příjemné. Původně jsem plánoval zůstat ve Veracruzu jen 3 dny, ale u Javiera se mi líbí a tak tu ještě trochu pobudu. Přes den kdy je horko, tak jsem doma a dělám na počítači a večer vyrážíme s jeho kamarády do města.

Tampico a Mexická ropa

Cesta do Tampica nočním autobuem byla pohodlná. V autobuse jeli jen 3 další lidé a autobus cestou nikde nestavil - dost jiná zkušenost než mé poslední cestování autobusem v Nepalu a Indii. První třída, která má velmi luxusní autobusy stála 390 pesos a trvala 7 hodin. Z autobusového nádraží jsem taxíkem za 60 pesos (městské taxiky jsou levnější) dojel na Playa Miramar a vydal jsem se hledat levné ubytování u pláže. Pláž a hotely vypadali dost pustě a tak jsem doufal, že ceny budou přijatelné. V hotelu Miramar však chtely 860 pesos a moc velký zájem o mě nejevili. Kousek od pláže jsem, ale našel levné ubytování - pokoj se sprchou za 150 pesos. Syn majitele hned vedle provozoval Internetovou kavárnu a tak jsem měl zdarma připojení. Pláž byla téměř prázdá a moře příjemně teplé a tak jsem si konečně trochu odpočinul po více jak měsíčním pracovním maratonu. Zkamaradil jsem se se synem majitele Ivanem, kterému je 23 let a provozuje dvě internetové kavárny a přes týden ještě vyučuje angličtinu a matematiku na základní škole. Jeho přítelkyně nedávno odjela za příbuznými do Atlanty a tak si vyřizoval americké vízum, aby se mohl jet za ní podívat. Bohužel i přes to, že má zaměstnání a je docela dobře zajištěný vízum nedostal. Prý musí být zaměstnán déle a tak má smůlu a jeho přítelkyně také. To je ta americká svoboda. Ivanovo přání je být milován a budounost mexika nevidí moc růžově. Kousek od hotelu, kde jsem bydel je největší Mexická rafinerie ropy. Při pohledu na hořící věže jsem si připadal skoro jako doma v Kralupech, jen zápach tu byl trochu silnější. Překvapilo mě, že Mexiko je čtvrtý největší producent ropy na světě. To je asi hlavní důvod proč ekologická stopa Mexika je 3.8 globálích hektarů na 1 obyvatele (1.5 planet)) i když teměř polovina obyvatel je stále velmi chudá. V Internetové kavárně jsem potkal dva bratry madˇary, kteří jdou pěšky kolem světa. Z Madˇarska vyšli před dvěma roky a celou 40.000 km pěší cestu kolem světa planují na 6 let. Spí ve stanu a každy den ujdou půměrně 30 km. Prošli Evropu, západní Afriku, USA a ted' směřijí z Mexicka do Chile a pak přes Austálii do Indie. Celou jejich cestu je možné sledovat na http://worldwalk-peacetour.info . Ivan mi chtěl udělat radost a tak mě vzal do města do jedné "vegetariásnké" restaurace "Carrots ensaladas". Měli tu různé druhy salátů, ale jak se ukázalo tak v mém těstovinovém byla ukrytá šunčička. Být vegetariánem v Mexiku asi opravdu nebude moc jednoduché. V centru Tampica je velký přístav, kde ale nekotvily žádné velké lodě. Na cestě zpět jsme se stavili u jezera ve kterém se to hemžilo krokodýlama, prý ale lidi moc často nežerou. V neděly odpoledne přijela Eliška z Monterrey a tak jsem byl rád, že mam zase tlumočnici. Má komunikace ve španelštině je stále téměř nulová a anglicky tu skoro nikdo nemluví. Kousek od hotelu jsme našli retsauraci, kde měli výborné placky se sýrem a rýží a druhý den nám dokonce udělali vařenou zeleninu. Eliška odjela v pondělí večer do Monterrey a já se vydal nočním autobusem do Verecruzu na olsvavu 199 let nezavislosti Mexika na Španělsku.

Monterrey a nejlepší multimedia

Začátkem zaří jsem odcestoval do mexického Monterrey, kde jsem se zůčastnil konference a ocenění tvůrců nejlepších světových multimediálních projektů - World Summit Award (WSA) a World Summit Youth Award (WSYA). Má práce byla udělat ke každému projektu, krátké video a ty pak prezentovat na slavnostním gala večeru. To byl také jeden z hlavních důvodů proč jsem se tentokrát vydal do Mexika. 

Cesta do Monterrey přes Amsterdam a Mexiko city byla v pohodě cca 20 hodin s KLM a roční letenka s možností změny mě vyšla u Student agency na 27.000 kč.

První týden jsem strávil na WSA konferenci, která byla ve Fududora parku, který je cca 5 km od centra. Dřive zde stála velká ocelárna a nekteré budovy a vysoké pece tu zůstaly a byly předělány na muzea, konferenční centra a restaurace. V parku hraje reprodukovaná hudba a do města je možne jet lodí po nově vybudouvaném kanálu. Připadal jsme si spíš jako v USA - široké dálnice, velká auta, obhochody, reklamní bilbordy a lidé. Místní mi řekli, že Monterrey je nejameričtější mexické město a mají asi pravdu. Američany - "gringos", jak se jim tu říká v Mexiku moc rádi nemají a každý běloch je pro ně  "gringo". Aby bylo jasné, že ja nejsem žandý "gringo", tak jsem si za 50 pesos nechal vyrobit  čepici s kšiltem s nápisem  "No Soy Gringo  Soy Checko" - "nejsem Gringo jsem Čech"  a myslím, že to bude má nejlepší investice. Monterrey má přes milion obyvatel a je obklopeno 2000 m vysokýma horama. Zrovna začalo období dešt'ů a tak jsem toho z okolí moc neviděl, ale aspoň nebylo tak hrozne vedro jen cca 30-35 stupňů což se dalo vydržet i bez klimatizace. Hotel a konferenční budovy byly klimatizované a tak přechod z 20 do 35 stupnů byl docela nepříjemý. Člověk by si myslel kolik se ušetří peněz a energie za topení v zemích, kde je stále teplo, ale to neustalé ochlazování toho asi taky dost sežere. Když je zima, tak se stačí více obléknout, ale když je vedro a vlhko, tak se neustále potíte a nemáte co svléknout. Zlatá česká kotlina.

Prezentce nejlepších světových multimedálních projektů pro WSA dělám již řadu let a je vždy zajímavé seznámit se s lidma z celého světa, kteří vytvářejí projekty, které se snaží napomahat lepšímu životu lidí. Letos mě nejvíce zaujali mladí tvůrci WSYA a jejich snaha o lepší svět. Po zkušenostech z cesty to Indie bylo velmi pozitivní vidět jak si uvědomují problémy současné civilizace a jak se je snaží konkretními projekty a aktivitami řešit. Velmi se i libil projekt Greenlighted (http://greenlighted.com), který umožňuje vybírat a nakupovat ekologicky šetrnější produkty. Další velmi zajímavý projekt byl Extraordinaries (http://beextra.org), který umožnuje pomocí mobilního telefonu vykonávat různou dobrovolnou mikro činost  pro různé neziskové orgnizace. Má videa všech 15 vítězných projektů WSYA je možné shlédnout na www.youtube.com/wsyatv

Letos byl mezi výherci WSA v kategorii e-Science i jeden velmi zajimavý český projekt s názvem Newstin (www.newstin.com). Jedná se vyhledavací zpravodajskou službu, která využívá pokročilé technologie vyhledávání informací a jejich kontextového zobrazování. Z ekologických projektů se mi moc libí zélandský web Treepeople (www.treepeople.co.nz), kde si mužete vytvořit vlastní strom, který poroste, když omezíte různou činost, která přispívá k tvorbě skleníkových plynů. Je dobré, když se zviditelní projekty, které mohou zlepšit život lidí, ale mám obavu, že v návalu různych informací nás elektronická media ještě více vzdalují od reality a vlastních zažitků a vnímání problémů, které vídím na svých cestách.

Po skončení konference jsem se přestěhopval do hostelu La Casa del Barrio v centru Monterrey a tak jsem mohl konečně začít poznávat "mexický" život. Ubytování ve společné místnosti stálo 200 pesos a dvoulůžkový pokoj 480 pesos. Je zde zdarma WIFI a počítač, majitel je velmi příjemný a dělají tu dobré wafle. Centrum města bylo poklidné a také se zdálo být bezpečné.  Co mě ale dost překvapilo je kolik se v Mexiku jí masa a jak těžké je v Monterrey dostat v restauraci bezmasé jídlo. V hostelu jsem se seznámil s Eliškou, která půl roku vyučovala angličtinu v Monterrey a mluví španělsky. Díky její pomoci se mi podařilo najít levnou restauraci, kde měli placky se sýrem - casadias (30 pesos). Fasole byly jen s masem a o bezmasem buritu, které jsem tak rád jedl v San Francisku se mi v Mexiku prý muže jen zdát. Eliška má polsko / slovenskou mámu, ale slovensky ani poslky moc nemluví protože vyrůstala v Rakousku. V hostelu se mnou zůstal ještě Denis z Litvy a Andreas z Rakouska.  V úterý nás vzala Eliška na výlet do blízkých hor, kde jsme navštívili park Chipinque. V lese bylo příjeměji než dole ve měste, ale vrcholy hor byly zahalené v mracích a odpolende opět trochu sprchlo. Večer jsme navštívili místní karaoke bar a tak jsem měl nový kulturní zážitek. Dalši zajímavou zkušenost jsme měl před odjezdem, kdy mě majitel hostelu pozval do mexické restaurace na sledování kvalifikačního zápasu Mexika proti Hondurasu na Světový pohar v Jihoafrické republice. Úspěšná penalta zaručila Mexiku postup a nálada tak byla velmi dobrá.  Andreas a Denis ve středu odletěli domu a ja jsem odjel nočním autobusem k moři do Tampica. 

Jsem v Indii

Po mesici a 8.000 km jsem doputoval do New Delhi. Vice jak polovinu cesty jsem ujel na pouzity rostlinny olej a za pohonne hmoty utratil jen 50 Euro. Za mesic cestovani pres Turecko, Iran a Pakistan jsem utratil mene nez 100 Euro. Vetsinu cesty pres Pakistan jsem musel absolovat s policejnim doprovodem - ochranou a tak jsem toho moc nevidel a nezazil. V Indii uz zase cestuji svobodne a lide jsou pratelsti a cestovani v aute se zda lepsi nez v jizda v Pakistanu. V Delhi budu mit prezenatci auta na vystave Nanthan Award od 16-18.10 a tak tu zustanu nekolik dnu. Dalsi plany se teprve vytvari, ale rad bych jel do Nepalu. Na Pakistanskych hranicich jsme vzakl sebou doktora z Nepalu, ktery prave ukoncil studia v Nepalu a tak se u nej stavim.
Opet funguje mapa a tak muzete videt kde zrovna jsem. Behem par dnu doplnim blog a fotky.

Pakistan ralley

Ráno mě vzbudili policajti a hned nato začal zpívat mezuin z mešity, u které jsem spal, takže bych se stejně vzbudil. Venku byla ještě tma. Když jsem se podíval na hodinky, bylo teprve po páté. Na můj udivený dotaz, proč mě budí o hodinu dřive, mi odpověděli, že se měnil čas, a tak jsem musel vstávat a balit. Na cestu do Lahore, která byla cca 600 km, jsme vyrazili v půl osmé. Byla neděle, a tak po ránu nejezdilo moc aut, což jsem uvítal. Doprovodná auta se stále pravidelně střídala a já už je ani nepočítal a nenatáčel. Silnice byla většinou čtyřproudá, ale více jak 70 km / hod jsme stejně nejeli. Kličkovali jsme mezi náklaďáky, motocykly, koly, osly a krávami, a tak cesta moc rychle neubíhala. Docházela mi nafta, karty na benzínce nebraly, a tak jsme museli zajet do města vyměnit peníze. Bankomat mi visa kartu taky nevzal, ale naštěstí tu byla směnárna, a tak jsem vyměnil deset Euro. Když jsem přijel do Pakistánu, tak jsem vyměnil 100 000 riálů za 600 rupií (cca 240 Kč), a tak jsem za celý pobyt v Pakistánu utratil jen 20 Euro. Olej jsem nemohl sehnat, tak jsem načerpal 12 litrů páchnoucí nafty a přefiltroval posledních 30 l oleje, které jsem měl ještě z Turecka. Po 500 km jízdy bez přestávky a jídla jsem požádal o pauzu na jídlo v restauraci. Malá restaurace byla kousek od benzínky, ale má ochranka moc nadšená z mého výběru nebyla, tak mě aspoň uzavřeli do místnosti, kde nebyl nikdo jiný. Po večeři se mi ještě podařilo venku vyfotit pár lidí a pak už jsme pokračovali ve spanilé jízdě. Do Lahore jsme dorazili kolem osmé hodiny. Auto jsem zaparkoval u hotelu, který střežila hotelová ochranka, tak mě policajti nemuseli hlídat. Domluvili jsme se, že mě vyzvednou ráno v devět a doprovodí na hranice. V hotelu měli zdarma wifi, které fungovalo i v autě, tak jsem byl rád, že můžu být zase online. Na parkovišti celou noc řval generátor proudu (mají zde prý velké problémy s dodávkou elektřiny), tak jsem musel spát se zavřenými okny.

Pod policejním dohledem

V noci jsem se moc nevyspal, jednak bylo teplo a dusno a taky naše policejní hlídka před autem dělala občas rámus a já měl divné sny. Odjezd byl domluvený na osmou, a tak jsme vstávali už v sedm (jsme o 3 hodiny napřed). Posnídali jsme s policajty, kteří nám snědli všechny sladkosti. V osm hodin přijelo doprovodné vozidlo, tak jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Silnice byla trochu lepší, ale ve městech to byl opět uplný chaos, a tak jsem byl docela rád, že mi cestu proráží policejní auto s majákem. Ne, že by na něj brali řidiči a chodci nějaký velký ohled, ale trochu to pomáhalo, když mi stále nefungoval klakson. Asi po 20 km na nás vždy čekalo nové auto, a tak jsme vůbec nezastavovali. Připadal jsem si jako nějaká vládní delegace. Na oběd jsme zastavili v restauraci, kde měli klimatizaci. Měli jsme malý salát, čočku, chapaty (chléb) a náš pětičlenný doprovod ještě kuře. Celé to stálo jen cca 7 euro. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Sak????, kde mi měli spravit klaksón. Zjistili jsme, že moje dva nové klaksony nefungují, a tak jsme zapojili venkovní sirénu od alarmu. Policajtům se zvuk mé sireny líbil, a tak jsme se podrali městem až na křižovatku – Lahore / Karaci. Pavel si vyndal své kolo a připevnil na něj svá zavazadla. Pak nastal čas loučení. Trochu mě mrzelo, že budu sám, ale byl jsem rád, že jsme spolu mohli absolvovat zatím nejnáročnější úsek cesty. Pavel za doprovodu své policejní eskorty vyrazil směr Karaci a já směr Islamabád. Silnice byla konečně čtyřproudá a tak jsem ani nepotřeboval Pavla, který mi vždy hlásil, jestli zprava nejede nějaké auto. Policejní auta se střídala v pravidelných intervalech a kolem byla všude voda a konečně zeleno. Rostla tu rýže a občas palmy. Po setmění jsem požádal hlídku o zastávku na přenocování. Přisednul si ke mně jeden policajt, který uměl docela dobře anglicky, tak jsem byl rád, že si konečně můžu s někým popovídat. Byl od protiteroristické policie, tak mě zajímalo, jak je to s bezpečností. Moc informací jsem nezískal, ale vypadá to, že to není tak strašné, jak  to vypadá, ale jsou místa, kde by to mohl být nebezpečné. Po cca čtyřiceti kilometrech jsme zastavili na velké benzínce, kde jsem mohl přespat. Měli tu venku televizi, a tak jsem sledoval program. Reklamy byly podobné, dokonce v jedné mělo malé dítě řict Czechoslovakia. Boliwoodské filmy na Indickém programu byly ale dost jiné. Byl jsem dost unavený a taky jsem chtěl být trochu sám, tak jsem si domluvil budíček na šestou. O moji bezpečnost se staralo „jen“ pět pistolníků.

Cesta do Quetty

Když jsem ráno otevřel dveře, tak na mě udivěně koukaly dvě děti, které přijely s oslem nabrat vodu. Udělal jsem pár fotek a po ovesné kaši jsme vyrazili do hor. Krajina byla hornatá a většinou pustá. Jen občas se objevila malá vensice a v ní děti, které po nás chtěly propisky. Ze začátku jsme jejich požadavku moc nerozuměli, ale když si o tužky říkali i policajti, tak nám došlo, že je asi opravdu nemají, a tak si přiště vezmu velkou zásobu. Do Quetty jsme dorazili po obědě – no, spíš jen na její okraj, což úplně stačilo. Obklopen houfem dětí jsem se pokoušel udělat nějaké fotky místního hemžení, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Lidé a děti byli přátelští a stále se chtěli fotit. Pavel nakoupil jídlo na cestu a já zjistil, kde by mi mohli opravit klaksón, který přestal troubit úplně, což ve zdejších krajích může být problém. Bohužel byl pátek, kdy se muslimové modlí, a tak nikdo nepracoval. Vybaveni jídlem na cestu jsme vyrazili směr Lahore (cca 1500 km). Hned za městem mě upoutaly velké kouřící komíny cihelen. Zamířili jsme k nim. bylo jich tu více jak 30, a tak jsme zastavili u jedné, kde se kouřilo z komína. Hned nás tu přivítali a udělali nám malou exkurzi. Uprostřed velké hromady stál velký komín, ze kterého se kouřilo. Do otvorů přikrytých poklicemi sypali dva chlapi uhlí. Moc jsem nechápal, jak to celé funguje, ale majitel této cihelny nám řekl, že už tady vypaluje cihly 30 let. Po této zajímavé exkurzi jsem pokračovali v cestě. Na mapě jsme zjistili, že do Lahore vedou cesty dvě, a tak jsme se pokoušeli zjistit, která je ta lepší. To se nám podařilo až v místní restauraci, kde sedělo nebo leželo na vypletených postelích venku asi patnáct chlapů. Jeli jsme tou lepší cestou a po 100 km bude prý freeway. Jen těžko si můžu představit, jak bude v Pakistánu vypadat dálnice, ale pevně doufám, že lepší než ta dosavadní hlavní spojnice s Evropou. Před odjezdem k nám přijel policajt na motorce, že prý je náš eskort. Na malé motorce v sandálech vypadal trochu legračně. Na checkpointu si ale vzal pušku, tak už vypadal lépe. Cesta vedla horami podél afghánských hranic a občas byla velmi úzká. Po 20 km předal eskortu policejnímu autu, které jelo před námi. Moc jsme nerozuměli, jaké na nás tady číhá nebezpečí, ale když jsme viděli několik bouraček a stav silnice, tak jsme byli docela rádi, že máme průvodce. S policejním doprovodem jsme ujeli asi 60 km, když se začalo stmívat, a tak jsme jim řekli, že chceme přespat u řeky. To je prý moc nebezpečné, tak nás dovedli do vesnice, kde nás zavřeli v areálu místního „hotelu“. Aby se nám opravdu nic nestalo, tak nás tu ještě hlídalo 6 policajtů s puškami. Než jsme šli spát, tak jsem jim ještě promítnul fotky z cesty do Egypta. Klima se změnilo a my poprvé zažíváme vlhké teplo (cca 30 stupňů), tak všechny větráky běží na plno.

Cesta pouští

Ráno jsem přečerpal íránskou naftu do hlavní nádrže a po snídani jsme vyrazili směr Quetta (cca 400 km). Cesta byla docela dobrá – občas jen písečná duna, chybějící krajnice nebo asfalt. Po cca 100 km se silnice zúžila na šířku 1,5 auta, a tak vyhýbání obrovským namalovaným náklaďákům bylo složitější, obzvlášt‘, když zde platí pravidlo, že větší má přednost. Po dalších cca 50 km asfalt zmizel a na checkpointu, které jsou skoro v každé vesnici a kde se sami zapisujeme, nám řekli, že dosavadní cesta byla ta dobrá. Měli pravdu, zbytek cesty byl většinou bez asfaltu, a tak jsme do Quetty nedojeli. Když zapadlo slunce, tak jsme zaparkovali na checkpointu v horách u mešity. Bylo zde příjemně chladno a večer docela zima. 

Cesta do Pakistanu

Ráno jsme se vzbudili kolem sedmé hodiny, posnídali meloun a suchý chleba s fíkovou marmeládou a netrpělivě čekali na náš policejní doprovod, který nás měl eskortovat v 8 hodin k pakistánské hranici. Auto dorazilo kolem půl deváté vyrazili jsme na naši poslední cca 80 km cestu v Íránu. Do auta si k nám přisednul jeden voják a doprovodné auto nás opustilo asi po 20 km. Po několika zastávkách na „čekpointech“ jsme dorazili na hranice. Byla zde benzínka, ale naftu nám nechtěli prodat. Odbavení proběhlo v pohodě, do auta se Íránci skoro ani nekoukli, a tak jim nevadilo, že jsem byl déle v Íranu bez íránských značek. Při vjezdu mi říkali, že po 10 dnech musím mít íránské značky. Při výjezdu nám chybělo výstupní razítko, a tak jsem zaparkoval auto v Pakistánu a vrátili jsme se do Íránu pro chybějící razítko. Na pakistánské straně bylo vše ještě pohodovější a bez problémů. Na hranici jsme vyměnili zbylé peníze (100 000 rilů za 600 rupií), a tak mě celý dvanáctidenní pobyt v Íránu včetně superlevné náfty vyšel jen na 50 Euro. Po odjezdu z celnice jsem si asi po 500 m,  když se proti mně řítil velký pakistánský náklaďák, uvědomil, že jedu na špatné straně ( v Pakistánu se jezdí vlevo). Po dalším kilometru jízdy po levé straně jsem zajel moc blízko ke krajnici a najel na kámen, který mi poškodil ráfek, a tak jsme museli vyměnit levé přední kolo. Venku bylo skoro 40 stupňů, tak nám to dalo trochu zabrat. S pomocí ochotných pakistánců a dalšího zvedáku se nám to podařilo. Pavlovi došly cigarety, a tak jsme zastavili v první vesnici a já zaparkoval auto hned vedle kola, které vypadalo podobně jako Pavlovo. V restauraci jsme narazili na Bena – australského cyklistu, který projel na kole skoro celou Asii včetně Tibetu, Nepálu, Indie a Pakistánu a jel do Íránu. Pavel si s ním vyměnil cenné zkušenosti a po společné fotce jsme vyrazili dále. Na celnici nám říkali, že bychom neměli jezdit v noci, a tak jsme po západu zastavili v Y????, kde nám v místním „pneuservisu“ za 100 rupií (25 kč) opravili ráfek. Povečeřeli jsme v místní restauraci, kde bylo spousta mladých lidí. Jak jsme se dozvěděli, tak cestovali autobusem. část z nich byli mladí Afghánci, kteří jeli za prací do Evropy. Překvapilo mě, jak někteří dobře mluvili anglicky. Jejich přání bylo jet do ciziny a pak se oženit. Za 100 rupii (cca 15 kč) jsem povečeřel čočku s chlebem a paprikou a Pavel ještě kuře.

Auto jsme zaparkovali za plotem vedle restaurace a po odeslání satelitních zpráv jsme šli spát. 

Mahan - Bam

Ráno nás vzbudili dělnici, kteří hned vedle bagrovali velkou jámu. Přeparkoval jsem auta. Poté jsem šel vyfotit mešitu a podívat se na město z minaretu. Plánovali jsme dojet až k pakistánským hranicím (cca 600 km), a tak jsme vyrazili kolem 9 hodiny. Po cestě jsme se stavili v Bamu, které v roce 2003 zničilo velké zemětřesení. Nová část města byla jedno velké staveniště a staré město s hradem, které bylo téměř celé zničené, znovu stavěli z hlíny a na slunci vysušených cihel. Byl velmi zvláštní pocit procházet se městem, které bylo zničené zemětřesením. I když na obnově starého města pracovalo docela dost lidí, zabere asi ještě dlouho dobu. U Bamu jsem ještě doplnil nádrže levnou naftou a vyrazili jsme směr Zahedán. Většina cesty byla pouští s teplotou kolem 40 stupňů. V autě nemám klimatizaci, ale s otevřeným oknem to nebylo tak strašné. V Zahedanu, které je posledním velkým městem od pakistánských hranic, nám už nechtěli prodat žádnou naftu. Po smlouvání nám nabídli 20 l za 80.000 rialů což je asi 25x dráž než oficiální cena, a tak jsme odjeli směr k hranicím. Za městem jsme se zeptali u policejní kontroly, jestli můžeme jet k hranicím, ale řekli nám, že až ráno s policejním doprovodem. Dovolili nám přespat na parkovišti u policejní stanice a já jim nabídnul projekci fotek z cesty do Egypta. Rozbalil jsem kino přímo před policejní stanicí a má prezentace měla více jak 20 diváků. Asi v půlce dorazil velitel, kterého to trochu překvapilo, ale nechal nás být. Místo v šest prý pojedeme až v 8, a tak jsme padli do postele.

Yazd – Menhan

Ráno jsem posnídal s Markem a Ivou v jejich hotelu, u kterého jsem parkoval. Byl to úplně nový hotel a Iva s Markem byli velmi spokojení. Po snidani jsme se rozloučili a já vyrazil na skateboardu udělat ještě pár fotek. Uličky starého města a bazar byly moc zajímavé. Před odjezdem jsem u auta ještě narazil na skupinu studentů (hlavně studentek) architektury. Vyfotil jsem si je a zjistil, že budoucnost vidí dobrou. U auta jsem ještě potkal dva turisty, kterých jsem se ptal, jestli nejedou do Pakistánu. Přijeli do Íránu z Francie na kolech, ale nemohli dostat víza do Pakistánu, a tak musí přeletět do Indie. Žádné další spolucestující jsem teda nesehnal, a tak jsem vyrazil směrem k „moři písku“, o kterém píše Oldřich, že je jen jeden den cesty z Yazdu. Opravdu všude kolem byla jen samá poušť – většinou ale kamenitá a teplota kolem 40 stupňů. Za městem jsem ještě přečerpal naftu do kanystrů (na benzínce dávají jen do nádrže), doplnil nádrž 120 l nafty za 30 kč a vyrazil do moře písku. Uprostřed pouště, asi po 30 km, jsem uviděl osamělého cyklistu. Zastavil jsem a zjistil, že se jmenuje Pavel a že jede z Čech na kole. Oba jsme byli rádi, že nemusíme jet sami do Pakistánu. Pavel je už skoro 3 měsíce na cestě. Projel skoro stejnou cestu jakou já, ale na kole. Vyrazil směrem na východ bez konkrétnějších plánů, kam pojede. Za šedesát dnů ujel skoro 6 000 km. Kolo jsem naložil do kufru a byl jsem rád, že mám dalšího zajímavého spolucestujícího a Pavel taky uvítal možnost přejet poušť autem. Na cestě se mu zatím dařilo dobře a lidi, hlavně v Íránu, ho často zvali domů. V Hedvábné stezce jsme našli, že kousek za Kermanem v Manhanu je velmi zajímavá mešita Sufijského basníka ?????, který žil před 600 lety. To nás oba velmi zajímalo, a tak jsme kolem 7 hodiny dorazili do malého města v Manhanu. Hned po příjezdu nás přivítal mladý kluk, který mluvil dobře anglicky, a tak jsme s ním šli do mešity. Náš průvodce byl trochu zvláštní – hrozně moc chtěl mluvit anglicky a taky dost nadával na islám. V mešitě jsme se seznámili se starším pánem, který se sem přestěhoval a studuje tady korán a sufismus. Mluvil docela dobře anglicky, a tak jsem byl rád, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi může říct něco víc o islámu v Íránu. Byl velmi zajímavý a prý se účastnil Choejniho revoluce. K současné íránské vládě a duchovním byl dost kritický. Dozvěděl jsem se od něj, že hlavním důvodem ke svržení šáha před 30 lety bylo, že šáh a jeho rodina nectila islámské tradice. Prý i zakázali, aby ženy chodily zahalené, a tak jeho babička, která se nechtěla ukazovat odhalená na veřejnosti zůstala přes jeden rok schovaná doma. Celá jeho rodina prý žije v Americe, ale on chce být v Íránu. Také nám vyprávěl, že v Íránu žije více jak 20 milionů gayu a že prý našel způsob jak pomocí koránu tuto pro něj velmi špatnou situaci vyřešit. Současní Imámové ale o jeho nabídku nejeví zájem. Po tomto zajímávém setkani jsme se jeli ještě podívat na zahrady, které jsou kousek od centra, ale už byly zavřené. Rozloučili jsme se s naším „průvodcem“, zaparkovali hned vedle mešity a šli spát.

Cesta do Yazdu

Ráno nám místní věnovali má oblíbená granátová jablíčka, která rostla všude okolo, a dvě placky čerstvého chleba, a tak jsme měli super snídani. Po snídani jsme se vydali na průzkum našeho okolí. Brzo jsme zjistili, že se nacházíme uprostřed velmi starého – napůl rozbořeného města, kde stále žijí lidé a kde mají i plyn. Vypadalo to, že část města se postupně rekonstruuje. Před odjezdem k nám přijel chlap na motorce, a že prý ho máme následovat. Dovedl nás ke svému nedalekému domu, kde na nás čekala hostina – čaj, výborné cukroví a granátová jablíčka. Po hodině posezení v domě, kde možná byl i Oldřich, jsme vyrazili k cca 100 km vzdálenému Yazdu.

Ještě než jsme zastavili ve městě, nás tři mladí kluci, kteří jeli v autě vedle nás, pozvali na oběd. Zavedli nás do velmi hezkého hotelu a restaurace, který byl bývalým Karavanserájem, což je místo, kde se zastavovaly karavany, a tak možná i místo, kde se zastavil Oldřich. Oldřich o Yazdu píše, že je to třetí nejbohatší město Persie, že je nejblíže Horní Indii, že zde roste málé hroznové víno zelené jako tráva a že město je vzdáleno pouhý den od pouště, kterou Oldřich nazývá „moře písku“ . Vinice ani víno jsem nenašel, ale to, že jsme v poušti, bylo patrné ze čtyřicetistupňového vedra. Naši mladí hostitelé studují na místní soukromé universitě, ale pouze jeden mluvil dobře anglicky a moc ho nezajímalo, kdo jsme a co děláme. Jídlo v restauraci bylo velmi dobré. Pracovala tu jedna holka. Mluvila velmi dobře anglicky, tak jsem jí vysvětlil, že sháním pro mé auto použitý rostlinný olej. K mému vekému překvapení mi přinesla půl litru oleje z kuchyně. Olej prý vylévají, a tak více neměli. Přála by si, aby byl svět bez válek, a bojí se samoty. Byl jsem moc rád, že se mi konečně podařilo získat aspoň trochu oleje. Po obědě jsme se rozloučili s našimi hostiteli a jeli k hotelu, kde se ubytovali moji noví známí, a já zaparkoval auto. Hned vedle stála krásná mešita, která ma prý nejvyšší minarety v Íránu (50 m). Mešita byla velmi hezká a mladý průvodce nám ukázal a vysvětlil různé nápisy vytvořené z kachliček a ukázal kanály v podzemí. Po prohlídce mešity jsme vyrazili ke dvěma vežím ticha, které stojí nedaleko města a kam zaoriastriani (místní náboženství před Islámem) dávali mrtvá těla, která pak snědli ptáci. Trochu nám trvalo, než jsme objevili dva kopce, a když jsme se vyškrábali na vrchol, tak už byla skoro tma. Stáli jsme uprostřed pohřebiště, odkud jsou krásně vidět okolní hory a celé město. Dolů jsme slézali za tmy. Vrátili jsme se zpět do města a já zaparkoval auto hned vedle hotelu a šel si trochu odpočinout. Vzbudil jsem se až v deset večer a šel do blízké internetové kavárny „Happy Internet“, kde mě nechali až skoro do půlnoci. Na cestě zpět jsem kousek od auta narazil na veselou rodinku se třemi mladými holkami, které se hned chtěly se mnou fotit a byly jak utržené ze řetězu. Bylo zajímavé vidět veselé mladé lidi, kteří se chovají přirozeně. Ještě jsem udělal pár nočních fotek a šel spát.

Peršanky v Esfahanu

Cesta do Kashanu

Konec ramadanu v Teheránu

Ráno jsem vyrazil na prohlídku obrovského dómu, který si jako své mausoleum nechal postavil Mongolský chán. Jedná se o jednou z nejvyšších cihlových kopulí. Bohužel vnitřek již více jak čtyřicet let zakrývá obrovské lešení. Z prvního patra jsem udělal foky okolí. V místní knihovně jsem se seznámil s archeologem, který zde pracuje a napsal soustu knich o historii Íránu. Zrovna dokončuje knihu Hedvábné stezky v Íránu. O Oldřichovi a jeho cestopisu ale nic něvěděl, zato já jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací o tomto městě. Dóm byl prý postaven během pouhých deseti let a jeho dekorace zabrala další tři roky. Město v době návštěvy Oldřicha mělo více jak půl milionu obyvatel a mongolští vládci si ho zde postavili, protože jim okolní krajina připomínala Mongolsko. I když z původního města zbylo jen několik budov, bylo opět zajímavé si představit, jak to zde asi vypadalo, když tu byl Oldřich. Oldřich píše, že zde král Peršanů tráví jen léto a že na zimu jezdí ke Kaspickému moři. Tuto informaci ale místní historici popřeli. Před odjezdem jsem se ještě podíval na hrobku, která je asi 2 km od centra, a vyrazil do Teheránu. Do Teheránu jsem dorazil kolem osmé hodiny a zaparkoval nedaleko F…. Dnes končí ramadán, a tak jsem čekal, že bude na ulicích spousta lidí, ale ulice byly skoro pázdné a většina obchodů zavřených. U místních veksláků se mi podařilo vyměnit dalších 20 Euro, a tak jsem zašel do blízké restaurace. Dal jsem si pizzu a seznámil se tu se sedmnáctiletým studentem, jehož přáni je být jako Einstein. Na cestě k autu jsem si dal můj oblíbený melounový koktejl. V „koktejl baru“ mě oslovili dva mladí kluci, kteří mluvili velmi dobře anglicky. Měli tři dny volno, tak chtěli vyrazit do města. Pozval jsem se k sobě. Dali jsme si čaj a povídali. Jednomu z nich bylo 25 let a učí angličtinu, pracuje 12 hodin denně. Vyprávěl mi, že je ještě panic a že nemůže sehnat žádnou holku. Všechny holky prý mají zájem jen o kluky z bohatých rodin. Jeho největší přáni je mít vlastní rodinu a žít v jiné zemi. Ulice Teheránu po půlnoci byly skoro prázdné, tak jsme vyrazili na noční projížďku městem. Nic moc zajimavého jsem sice neviděl, ale udělal jsem si malou představu o tomto patnáctimilionovém městě. Rozloučili jsem se ve tři ráno a já chtěl dojet za město a přespat na dálnici do Esfahánu. Už začínalo svítat a já náhle uviděl obrovskou mešitu, u které staly jeřáby. Když jsem k ní přijel, zjistil jsem, že se jedná o mešitu věnovanou Chomejnímu. Na parkovišti všude spalo spousta lidí, a tak jsem tu přespal i já. 

Cesta do Sultanova mesta

Ráno jsem ještě udělal pár fotek v Kandovanu a vydal se na cestu do „Sultánova města“ (Sultanyeh), které v době návštěvy Oldřicha bylo městem hlavním. Nechtěl jsem jet stejnou cestou zpět přes Tabriz, a tak jsem vyrazil podle GPS přes hory, kde měla být cesta až k dálnici. V první vesnici ale asfaltová cesta skončila a domorodci mi vysvětlili, že tady cesta nevede. Další pokus skončil stejně, ale nasednul ke mně jeden kluk, který mi ukázal kratší cestu do Teheránu. Vysadil jsem ho u nemocnice, kde měl otce. Propletl jsem se se zácpou až na silnici do Teheránu. Prvních cca 20 km byla cesta jen dvouproudá, ale zbytek už byla šestiproudá dálnice až do Teheránu. Na dálnici jezdilo málo aut a před západem slunce jsem zastavil u jedné malé vesnice, kde sušili kravince a pobíhaly děti. Když jsem se přiblížil s foťákem, tak po mně začaly hazet malé kameny, ale pak jsme se spřátelili a já mohl fotit, ale jen muže. Domy byly hliněné a jídlo vařili v díře v zemi. Dal jsem jim kilo lískových oříšků a pokračoval v cestě do Sulnayeh. Do bývalého sultánova města jsem dorazil až za tmy a velmi mě překvapilo, že se jedná jen o malou vesnici. Zaparkoval jsem hned vedle jedné z mála restauraci naproti Dómu – obrovskému mausoleu, které zde zůstalo z doby, kdy Sultanyeh bylo hlavním městem a kdy ho navštivil Oldřich. V restauraci, kde už zavírali, jsem si dal polévku s rýží a šel spát. 

Kandovan

Ráno mě Husain vzbudil v 7 hodin, ale že prý se mnou jet nemůže, a tak jsme se rozloučili. Posnídal jsem meloun, který mi Husain večer koupil, a vydal se směrem k vesnici Kandovan, která leží 40 km od Tabrízu a je, podobně jako turecká Kappadokia, vytesaná ve skále. Po cestě se mi podařilo naplnit celou nádrž – 86 l za 14.000 rialů. Do Kandovanu jsem dorazil po obědě a byl jsem tu jediný turista. Za 1.000 rialů jsem koupil v místním obchodě půl kila sušených meruněk, za 2.500 riálů půl kila mandlí a za 200 rialů dvě chlebové placky. Poobědval jsem v autě. Když začalo pršet, tak jsem si šel lehnout. Vzbudil jsem se, když už skoro zapadalo slunce, a tak jsem vyběhnul, abych aspoň něco nafotil. Místní byli přátelští, ale ženy se fotit nechtěly. Fotil jsem tedy domečky ve skalách, děti a chlapy. Plánoval jsem večer jet do ::: , dalšího města které popisuje Oldřich a kde měl v té době letní sídlo vládce Persie. Přišli ke mně dva kluci, co mluvili velmi dobře anglicky, a tak jsme si začali povídat. Studují na nedaleké univerzitě a teď mají ve škole prázdniny, a tak sem přijeli na výlet. Byl čas večeře, oni už 15 hodin nic nepili a nejedli. Pozval jsem je ke mně „domů“ a zatopil jsem. Vyprávěli mi, že by chtěli taky cestovat a že moc spokojení tu nejsou. Pozvali mě k nim na univerzitu, kde mají Internet, ale bylo to opačným směrem, a tak jsme se rozloučili a já vybral fotky a dopsal blog. Ve tři ráno začal hodinu vyhrávat místni rozhlas, a tak jsem byl rád, že jsem ještě nespal – a to jsem si myslel, že ve vesnici bude větší klid než ve městě.